logo         

Malá stříbrná krabička

Staré domy mají tu velkou výhodu, že nikdy nevíte, co kde najdete.. Když jsem zahořela láskou k domku, který vypadal, že se každou chvíli promění na kopu kamení a cihel, můj kovářský málem omdlel, a že je to kus chlapa!

Když se trošku uklidnil a už při letmém pohledu zjistit, že se mnou rozhodně nic nepohne, jsem prostě zamilovaná, tak pronesl jednu báječnou větu, za kterou - a nejen za ni- ho neskutečně moc miluji.. Rozkročil se, dal si ruce v bok a klidným hlasem s milým úsměvem na rtu povídá: ,,..hmmmm... ten krb, ten je skvělý, měla jsi pravdu lásko!" a pak už tišeji dodal: ,, Ale těš se potichu, nebo nám tady z toho zůstane jen ten krb.." A bylo! Dům byl náš! Tedy byly to domky dva.. jeden na bydlení a druhý na dílnu.. oba dva měly krásné krby! Bytelné kamenné krby !!!

Když mi zaplanou oči tím podivným, jasně zlatavým plamenem, je zle..jak říkává milý kovářský..a už se mnou nic nehne.. ani rozumné důvody, proč tato cesta není tou nejlepší, ty už vůbec ne!

Se smíchem jsem obtančila náš dům a nejraději bych se zdivočele vrhla do práce na něm...

Ale to bylo... to bylo před nějakým časem, teď už je dům i dílna ve stavu, který je až na malé, malilinkaté nedostatky plně obyvatelný a to i za krutých mrazů, které doufám letos nepřijdou..

Stála jsem na verandě a pozorovala mlžně podzimní den...horká káva mě hřála v dlaních..

Nerada se nechávám unášet smutnými náladami a tak jsem se rozhodla, že po delší době opět požádám nebe o zázrak... stačil by malý, malinký, jen aby se -nejlépe ještě dnes přihodilo něco krásného..zajímavého.. tiše jsem žadonila u sochy andílka obrostlého růžovým keřem..stojí až vzadu, kus za dílnou... nohy jsem měla zmáčené a ruce mě zábly..káva rychle chladla.. Když jsem svou prosbu vyslala do nebe, hned mě napadlo, že jsem zase na všechno příliš hrrrrr...a byla to pravda... Zvedla jsem hlavu a podívala se zprudka s omluvou na oblohu... na nebe... vtom mi přistál velký mokrý a studený list přímo na čele..a přilepil se tam...musela jsem se rozesmát... zázrak je tady!!! Napadlo mě, copak by mě dneska něco normálního dokázalo rozesmát?! List jsem vzala sebou do dílny... položila jsem si ho na stůl a šla rozdělat v krbu oheň..

Oheň prozářil celou místnost a sálavé teplo rychle zaplavovalo vše okolo mně, bylo mi krásně.. rozhodla jsem se, že zaútočím na plechovku s ořechy v čokoládě a dneska si budu prostě jen číst a mlsat..

A ten list, který mi toho tolik dal, si usuším a nalepím do deníku.. někdy mohou být zázraky malé a téměř nepostřehnutelné, napadlo mě... ,,..děkuji.." zašeptala jsem do nebe..

Přistoupila jsem ke stolu, kde jsem list položila, ale.....

LIST TAM NEBYL !!!

Prohledala jsem to na stole, pod stolem a okolo ně a nic... list zmizel... Zaraženě, jsem přemýšlela, jestli se mi to všechno jenom nezdálo..třeba žádný list nebyl a moje bujná fantazie....mmmmm...

Po chvíli jsem hledání listu vzdala a chystala se zajít pro další dřevo.. u hlavních dveří, tam kde vedou schody na půdičku jsem se ještě jednou ohlédla a uviděla jsem ho !!!! Ležel si jen tak pokojně na schodech.. vůbec mu nevadilo, že jsem ho prve položila na stůl..anebo jsem ho na stůl nepoložila a jen si to představovala?! hlava se mi zatočila...

Vzala jsem velký už téměř suchý list a zatočila s ním v prstech... ,,Veď mě lístečku! Veď mě, kam chceš..." pronesla jsem s jistou hranou důležitostí...prostě teatrálně..

List mi jako na povel vyklouzl z prstů a přistál na dalším schodu.. na vyšším... Tak to už je výzva! ..nemyslíte?!

Sebrala jsem list a s jistou obavou vydrápala jsem se po strmých schodech nahoru.. v duchu jsem si přála, aby všichni pavouci už spali zimním spánkem a přemýšlela, jestli tomu tak je.. Prosila jsem je, aby mě neviděli anebo ještě lépe...".. klidně se na mě dívejte, ale ať vás nevidím já.. prosím...." zaúpěla jsem, když jsem otevírala těžký poklop přitisknutá na dřevěná dvířka..

Nahoře jsem se otřásla...šero a prach..."Co mě to vůbec napadlo?! Liste, tak za to můžeš TY!" vyčítavý tón, jemné rozladění a snaha dosáhnout na vypínač ....aaaaa šup... klopýtla jsem o nějakou krabici, když jsem se snažila najít rovnováhu, zachytila jsem rukou o špagátek, který visela jako cancour zhora..a bylo! S velkým řinčením začalo okolo mně všechno padat na podlahu...

,,Bože!!!"

Stála jsem se zatajeným dechem a ani se nehnula dokud nebylo úplně ticho... Prachový oblak zahalil vše okolo.. Žárovka blikla..

Stačil jemný záblesk světla, abych na hromadě před sebou uviděla něco leklého.. instinktivně jsem po tom sáhla... ,,A hele, krabička... kovová krabička.." otřela jsem její víčko prsty... vypadalá pořádně zašlá, nahoře měla vsazený nějaký kamínek...

Vyšla jsem ven před dílnu a otřepala ze sebe alespoň část prachového závoje.

Na pracovním stole jsem si krabičku prohlížela.. byla krásná, stará, velmi, velmi stará.. zkusila jsem doleštit její víčko a šlo to... Celou jsem ji vyleštila.. Byla to malá stříbrná krabička se vsazeným granátem na víčku..

,,Aaach... jak je nádherná..." šeptla jsem... A položila ji obřadně před sebe..otevřít samozřejmě nešla... není se co divit, kdoví jak dlouho tam ležela a spala...a poškodit jsem ji nechtěla.. Šla jsem si pro další kávu, ale rozmyslela jsem si to a uvařila si velký hrnek horké čokolády.. Dnes je vše dovoleno.. malý sladký hříšek... když je tak zvláštní den..a vzala si sebou ještě krabici se sušenými švestkami.. Sladkosti jsem odložila vedle tajemné stříbrné krabičky a vedle LISTU !.. který taky ležel na stole a to bych přísahala, že jsem ho na půdě v tom zmatku ztratila..

Jeden list a tolik se toho událo... ,,Děkuji ti Liste a prosím, ať se mi krabička otevře..." řekla jsem prosebně směrem k místu, kde list ležel..

Vzala jsem krabičku do dlaní a přitiskla ji k hrudi... ,,pověz mi krabičko, kdo v tobě přebývá..?!" se smíchem jsem větu ale nedořekla...

CVAK!

Krabička povolila...jemná cinkavě chraplavá melodie rozezněla se mi v dlaních.. Nevěřila jsem vlastním očím.. víčko krabičky bylo otevřené, krabička škytavě hrála a já jsem opatrně vyndala malý zažloutle růžový váček, který krabička uvnitř chránila, na stůl..

Mašlička na váčku se mi rozpadla v třesoucích se prstech...

Když jsem pomalounku vysypala obsah váčku na stůl, zůstala jsem bez dechu sedět ..

Ve váčku byla ukryta spousta něžných stříbrných květinových šperků, nádherných šperků, jakoby byly přímo utržené na stříbrné louce, kde všechno jemně cinká a hraje melodii lahodnou pro duši..

Některé byly s kamínky, jiné bez.. stříbro bylo zčernalé a kamínky jen slabě zářily...ale byl to poklad...

Poklad, který mi dal starý dům zato, že jsem si ho vybrala...a tak si říkám... ,,.. vždy půjdu za hlasem svého srdce, i když všechny okolnosti a rozum říkají pravý opak!"

A abych nezapomněla... List, můj List s velkým eL má čestné místo v mém deníku, kde jsem pod dnešním datem napsala.. ,, Nikdy bych nevěřila, co jeden spadlý List dokáže..a proto nikdy nebudu nikoho a nic podceňovat, neboť i z malého listu může se stát velký příběh!"

Děkuji..