logo         

Vzpomínky na oceán

1.část

"Ach.. ten je krásný... je NÁDHERNÝ!" vykřikla Valerie, když si prohlížela nádherný náramek plný stříbrných delfínků a modrých kamínků..
Právě vystoupila z letadla a taxíkem dojela do Santa Cruz, kde se měla potkat se sestřenicí Isabel.
Stála uprostřed náměstí, kde se jen líně a pomalounku pohybovaly postavy v bílém..
"Žeby místní móda?!" pomyslela si Valerie a zastínila si dlaní oči, aby se mohla lépe rozhlédnout okolo sebe, ale v tom okamžiku ji něco blýsklo do oka..
Byl to náramek, nádherně blyštivě stříbrný plný malých delfínků a kamínků modrých jako oceán..
Srdce se ji rozbušilo..
Valerie už nedokázala myslet na nic jiného, nežli na skvostík, který se jí houpal před očima..
"Quanto?" nesměle špitla Valerie, která si svou velmi chatrnou portugalštinou nebyla vůbec jistá..
"Apenas um do seu sorriso.." odpověděl mužský hlas a podával jí náramek..
"...jen jeden můj úsměv?!" vykoktala Valerie a zvedla oči, aby si prodavače důkladně prohlédla..
Měl oči jako byly kamínky v náramku..a voněl..voněl jako delfín..vodou...oceánem a svobodou..
Usmála se.. ne pro ten náramek, ale jen tak.. bylo ji zvláštně..prostě jinak..
Utekla z civilizace, která celou její bytost zahlcovala techno světem..techno myšlením..techno přemýšlením..a techno cítěním, pokud se zde dá vůbec mluvit o citech..
Madeira, jak dlouho tady nebyla.. Pamatovala si jen letmé okamžiky z dětství, kdy tetičku, které nikdo neřekl jinak nežli Sola- Sluníčko a její tři dcery Coru, Isabel a Flavii navštěvovala s malým kufříčkem..
Vždycky se domů vracela krásně opálená a dětsky dokonale šťastná..
Jak léta běžela a starosti si našly cestičku do její duše zavírala se víc a víc do sebe.. stále pracovala a opravdu jen tichounce, aby to nikdo neslyšel, si snila..
Ovšem teď tady byla!
Přiletěla prvním letadlem, nerozmýšlela se, prostě si sbalila jen pár věcí a na nic jiného nežli na krásné okamžiky z dětství už nemyslela..obavy ji zaplavily až v Santa Cruz, kde s kufrem u svých na cestování nevhodně zvolenách střevíčků, přešlapovala v podvečerním stále sálajícím slunci.
Dříve nežli ji zaplavila skutečná vlna paniky, zdali nespletla místo a čas setkání s Isabel, ji nádherně osvěžil pohled na blýskavý náramek a setkání s mužem, který ji šperk chtěl věnovat..za pouhý její úsměv..
"Valerie..Valerie ! VALERIEEE!" ozval se zvonivý hlas Isabel.
Dříve nežli se Valerie stačila vzpamatovat a nějak reagovat na prodavače šperků s oceánovýma očima, už ji tiskla Isabel k sobě..
"Isabel... drahoušku... tak ráda tě vidím... počkej prosím minutku, jen..." v tom se Valerie zarazila.. prodavač byl pryč... snad se jí to jen zdálo... slunce pálilo a byla docela unavená...ale byl to hezký sen...
"Ukaž se mi Vali, no páni... jak dlouho jsme se neviděly...A jaký máš překrásný náramek.. delfíni.. hmmm... těšíš se na oceán?! Co to jsou za kamínky? Odleskují jako hladina sama.." Isabel se dychtivě dotazovala a nádherně se při tom usmívala ..
Valerie pohlédla na své zápěstí a stačila se jen divoce rozhlédnout okolo sebe zdali neuvidí tajemného prodavače, aby mu náramek přece jen zaplatila..
Po cestě do tetina domku, který stál kousíček od pláže, si s Isabel povídaly obě dvě najednou..prostě jak to tak bývá, když se sejdou dvě spřízněné duše, které si toho mají tolik co říct..
Několikrát přišla řeč i na náramek, ale Valerie z toho šikovně vykličkovala a zamluvila to.. co by taky řekla, že dostala náramek od někoho, kdo měl oči hluboké jako oceán sám a že ji dal tento svostík jen tak...za úsměv? A tak o něm raději nemluvila, ale ze zápěstí už ho nesundala...
Tetička Sola byla nádherná žena, měla duši širokou a zářivou...milovala melouny a smích..
Cora, nejstarší měla už svou  vlastní rodinu a Flavia i Isabel, byly obě dvě zamilované.
Valerie byla sama.. jak by si taky mohla někoho najít když byla pořád v práci obklopená jen "bajty" a kávou z automatu..
Valerie vlastně lásku vůbec neřešila, možná nevěřila, že by našla někoho, kdo by ji měl upřímně rád..kolem sebe viděla spoustu vztahů, co byly jen na oko krásné, ale ve skutečnosti to bylo soužití naprosto cizích lidí, co si jen lhali.
Všechny její kamarádky měly takovéto vztahy, pravda, moc kamarádek neměla, ale z těch co měla, cítila jen smutek a tak se rozhodla, lásku prostě neřešit.. a naučila se být sama.
Ale tady..na Madeiře u tetičky Sol byla Valerie dokonale šťastná.. stále se jen smála a smála.
Přesto musela myslet na tajemného prodavače šperků, kterému by tak ráda zaplatila za jeho náramek..
Byl večer, vlastně už byla noc.. tisíce hvězd třpytily se na nebi a oceán jemně šplouchal. Delfínci na náramku házeli jeden po druhém odlesky a kamínky tiše cinkaly..
"Tak tady jsi Vali, hledala jsem tě.. něco tě trápí?" zeptala se Isabel.
"Ne, ne.. vlastně ano, ráda bych si ještě k tomu náramku pořídila náušnice.. myslím, že mi chybí delfínci na uši.." při těch slovech se Valerie musela pousmát, jak hezky se jí podařilo vyslovit své přání a nic přitom neprozradit..
Isabel ,ostatně jako všechny své sestřenice měla Valerie moc ráda a samozřejmě i tetu, ale snad se styděla zato, že přijala náramek od neznámého anebo snad ještě víc zato, že by se mohla zamilovat..tak naivně do někoho, koho viděla jen okamžik.
Tento pocit neznala, neuměla ho přijmout a ani mu moc nerozuměla, nešel vysvětlit rozumem, ale kdyby se zaposlouchala, slyšela by zpívat své srdce..to ona, ale ještě neuměla..
S Isabel se domluvily, že hned ráno zajedou do Santa Cruz a najdou pana tajemného..
Procházely uličkami i těmi nejmenšími a Isabel se svou krásnou portugalštinou vyptávala místních, ale nikdo prodavače neznal..
Valerii už pohasínaly v očích jiskřičky a v duchu si nadávala, že se ho nezeptala na nic víc, než jen kolik stojí onen náramek..
Isabel byla nádherná bytost, po své mamince plná slunce a divokých nápadů ..
"Miluješ ještě zmrzlinu, tak jako kdysi?!" zeptala se dychtivě Isabel Valerie.
"Jasně!" rozsvítily se Valerii oči..
Zmrzlinou byla Valerie očarovaná vždy..za každého počasí a každé nálady..
Neodolala tomu kousku měkké studené a hladivě smetanové hmoty..různých barev, chutí, vůní a hlavně ořechům, které zasypávaly mohutný kornout plný lahody..
Isabel chytla Valerii za ruku a jako děvčátka se rozběhly přes malé náměstí do malé kamenné cukrárny naproti.
Když si Isabel poručila dvě veliké oplatkové misky a ukazovala téměř na všechny vaničky se zmrzlinami, smál se už i prodavač a nálada značně povyrostla.
Když si svůj kornout brala Valerie, zaleskli se delfínci na jejím zápěstí tak, jako by radovali společně s ní..
Večer se vracely zpátky k tetě a štěbetaly jedna přes druhou..
Valerie se cítila dokonale šťastná..
"Ještě se půjdu projít.. noci tady jsou jaksi kouzelné.." špitla Valerie a už byla pryč..
Sedla si na velký kámen na skále u pláže, nechala oceán, aby ji omýval kotníky a prohlížela is náramek..
Měsíc svítil a delfíni na náramku jakoby sami povyskakovali a předháněli se, který bude víc v měsíčním světle zářit.
Vtom uslyšela Valerie šplouchnutí..a to docela blízko.
Škubla sebou..
"Je tam někdo? Tedy.. Tem alguém aí?" portugalština nebyla silnou stránku Valerie a tak skládala slovíčka jak ji napadlo.
Sama se musela pousmát, těžko někdo přijde z oceánu..
A jak se tak usmívala, začala se smát a její zvonivý smích nesl se po celém pobřeží až daleko na oceán..
V tom se před ni voda zavlnila a nedaleko od břehu vystřelilo z vody obrovské tělo delfína.
Valerie se postavila a zůstala nehybně stát. Měla tak velikou chuť zrovna teď skočit do vody, potopit se a plavat spolu s delfíny.
Asi by to bývala udělala, kdyby neměla tak obrovský strach z vody a jako plavec, nestála za moc..bála se i potápění.. děsilo ji hučení vody..které slýchávala ve zlých snech..
Zarazila se, ale to už ji voda omývala stehna až k pasu.
"Ale copak, copak..snad byste se nebála.. když se umíte tak krásně smát, nemůžete se přece ničeho bát.." uslyšela známý hlas za zády..
Trhla sebou a pustila šaty , které si držela nad hladinou.. jemná látka vznášející se na hladině  ihned utvořila jakýsi kalich květu okolo ní..
Byla jako malá mořská víla, která zrodila se z lotosu..
Otočila se a uviděla...svého tajemného prodavače, jak odkládá stojánek se šperky, který měl zavěšený okolo krku.
Radostí nevěděla, co říct.. vlastně by se nejraději rozběhla k němu, ale to už nestihla..
Ve chvilce jejího zaváhání se rozběhl prodavač k ní a skočil hned vedle ní po hlavě do vody..
Šlouchlo to a Valerie byla najednou celá mokrá..ale šťastná..
Cítila jak ji bije srdce a hledala vhodná slova..ale nic ji nenapadalo...
Prostě jen špitla : "ráda vás vidím, chtěla bych zaplatit náramek a taky bych chtěla náušnice..koupit.." a zarděla se..
"Jmenuji se Cris..tedy Cristobal.."  a podával Valerii mokrou ruku..
"Valerie..tedy Val nebo to je vlastně jedno.." přijala ruku Valerie..stisk pevný a pohled přímý.. oceánové oči vpily se Valerii až hluboko do srdce, ale tehdy si to ještě připustit nechtěla..
Vzduch voněl a oceán zpíval.. delfíní skákali a Valerie se nesmírně těšila na nový den..
***************************************************

2.část

"Krásné ráno !" hlaholila Valerie už ze svého pokoje..
Isabel a Flavia se na sebe podívaly a zasmály se, tetička Sola se culila taky a Valerie, tak ta přímo zářila a rozdávala blažené úsměvy všude okolo..
Přitančila do jídelny a usmívala se na tmavý chlebík, který si namazala tlustě máslem a pokapala medem madeirských včel..
"mňam... to je dobrota.." povídala si Valerie sama pro sebe..a dieta?!... hmmm.... tak v této chvíli Valerie toto slovo neznala..
Valerie měla pocit, že je vše nějaké jiné, jasnější, zářivější a voňavější... chutnější..
"Inu láska...a děvčata nesmějte se!" napomenula Sol Isabelu a Flavii, ale to už se smály všechny čtyři...
Zrovna dorazila Cora, stála mezi dveřmi a ničemu nerozuměla...ale začala se smát taky..
Smích je tak nakažlivý...a tak krásně chvějivý uvnitř...
A tak se ten den ozýval z domku, co stál téměř na pláži, celý den zvonivý smích a výskot..
"Jé ty máš krásné náušnice..včera jsi je ještě neměla, uniklo mi něco? Nebo někdo?" zeptala se Isabel a šibalsky mrkla na Valerii.
"Náušnice? Jaké...ná..." Valerie ztuhla u zrcadla...na uších se jí houpali malí mořští koníci..
"Ale vždyť... já jsem o nich jen mluvila...já jsem si je nekou...." špitala zmateně Val.
"To je jedno, hlavně, že ti sluší... jsou vážně k zulíbání..." řekla Flavia.
"Ještě by to chtělo něco na krk...myslím.." dodala Sola a mrkla na Valerii. Ta zrudla ještě víc..
"Dneska jdeme s Crisem plavat..no plavat... koupat se..."řekla jakoby nic Valerie a dál si přikusovala chleba s medem. Ale myslím, že ani nevěděla co vlastně jí... vždyť zamilování je tak nádherné..
Den uběhl velice rychle... a jak se blížil podvečer Valerie znejistěla... "třeba nepřijde... třeba je to jen jedna velká hra...vždyť to přece znám..proč bych se mu měla líbit zrovna já... a taky ho nikdo nezná, to je divné...ale proč by mi dával dárky?! To přece nemusel.." ozýval se Valeriin "rozum", co se mu nelíbilo, že ho teď Valerie vůbec neposlouchá..
Přes všechny obavy se Valerie zvedla a zamířila na svůj kámen na pláži...
Když tam dorazila, nikdo tam nebyl..
"Tak to jsem si mohla myslet.." řekla polohlasem a posadila se.
"Jinak to dopadnout ani nemohlo.." nadechla se, ale přes smutek to bylo stejně jen napůl plic.
"Měla bys dýchání trénovat!" ozvalo se těsně za ní..
"Přišel!" jakoby vykřikly myšlenky Valerie do vzduchu.
"Ty náušnice ti vážně sluší.. a moc" pohladil Cris Val a zastrčil ji pramen dlouhých vlasů za ucho..
"Rád bych tě vzal na moře..nebudeš se bát?!"
"Ne...tedy ani ne... jen trošku...strašně se bojím, ale moc chci..Tak ráda bych viděla z blízka delfína, co přede mnou první noc skákal .."
"Á..tak ty už znáš Nuna.. nevěděl jsem, že se ti tak brzy ukáže.."
Valerie hladila dlaní vodní hladinu a cítila, jak je jí oceán blízký...stejně tak jako Cris a Nuno..
Vypluli.. Valerie byla v sedmém nebi a jak se zdálo Cris taky.. kdykoli se jejich pohledy setkaly, jakoby mezi nimi prolétl malý paprsek zapadajícího slunce..
Když Cris zastavil člun, svlékl se a skočil do vody..
Valerie si sice sundala šaty, ale docela se bála..chvíli sledovala Crisovo tělo pod hladinou, pohyboval se jako delfín..ladně klouzal pod vodou a přísahala by, že vidí delfína ne milovaného Crise..
Pak se na chvíli Cris vzdálil, ale byl to jen okamžik... docela blízko u člunu se zvedlo cosi obrovského, vystřelilo to nad hladinu a Valerie uviděla velké delfíní tělo..
"Nuno!" vykřikla vzrušeně Val..ale to už ji ve člunu nic neudrželo, šup a byla za Crisem a Nunem ve vodě...nic v tu chvíli nemělo smysl větší, nežli následovat svou touhu..bezhlavě a impulzivně..
Vzrušením se celá chvěla..zajela pod hladinu a její tíseň z hučivého zvuku pod vodou se rozplynula tak rychle, že se ani nestačila bát..
Uviděla Crise.. jeho pohyby byly pohyby skutečného delfína, rychlé a vášnivé.. zatímco ona se skutečně pod vodou doslova vznášela jako obláček, Cris se na ni usmíval a několikrát ji obeplul..
Kdyby měla Val mluvit o délce jejich pobytu pod vodou, řekla by, že vůbec nepotřebovali dýchat, dýchali ve vodě jako ...delfíni..a nelhala by..
Nuno se přidal do hravého škádlení... byl tak velký a přesto tak něžný... připlul k Valerii a čumákem do ni jemně drcnul..jakoby říkal pojď... na co čekáš... pojď s námi hlouběji...a Val šla..tedy plula..vše ji najednou připadalo tak přirozené..jakoby odjakživa nedělala nic jiného nežli plavala a potápěla se..
Cris ukazoval Valerii nádherný útes plný korálů a lastur... barevných ryb a pořád se smál...
Valerie jen rozpřáhla ruce, aby ukázala Crisovi jak moc je z nádherného výletu do jeho království nadšená a všimla si, jak ji mezi prsty proplouvají mořští koníci, jakoby tančili irské tance.. pohybovali ploutvičkami a ocásky a troufám si říct, že vytvářeli ve vodě dokonalé obrazce jako akvabely..
Kdyby byla Val na souši, řekla by, že se ji dech zatajil, ale pod vodou.. dýchala? Nebo se jí to jen zdálo?
Dva koníci se šroubovitými tanečními pohyby dostali až před její obličej a políbili se..no ano! Prostě se políbili..
Valerie se podívala na Crise,ale ten už na nic nečekal a dlouze Val políbil na ústa..
Bylo to jako v pohádce.. spojení mořského muže a lidské ženy..neznám náhodou nějakou takovou pohádku?! :o)
Z dálky doneslo se k nim delfíní volání..Cris odpověděl stejným zapískáním...a ukázal dlaní dolů k nohám Valerie..
Okolo kolen měla Val sukýnku z medůz..nádherných průzračných medůz, které se vlnily a udělaly Val narůžovělé lehounké šaty...jakoby svatební!
Jemně se dotýkaly jejího těla... nežahaly..jen se tak lehounce vznášely..
V tom okamžiku se Cris sklonil a podával Val malé klubíčko které se před jejími zraky rozvinulo do nádherného květu..těžko by uhodla, že je to chobotnice.. vypadala jako svatební kytice..
Valerie ji přijala do svých dlaní jako do kolébky..
Cris zvedl prst a někam zmizel..
Brzy se však vrátil a v dlaních měl větší lasturu.. chvíli to vypadalo, že si s ní povídá, ale pak ji lehce polechtal a ona se pootevřela a do dlaně mu sklouzla perla..usmál se a vrátil lasturu zpět..
Ukázal Valerii na prst a nakreslil ve vodě tvar prstýnku..
Chobotnička se Valerii vzedmula v dlaních a jakoby celá ještě více rozkvetla..
V tom se ozvalo další zapískání...Nuno!
Cris podal Val ruku a pluli.. prostě jen tak jako by byli delfíní... rychle a divoce...
Nuno se radoval, když je uviděl..
Valerie se přitiskla k velikému delfínímu tělu a ucítila jak se jejich srdce spojila.. kdyby to šlo, takhle by chtěla zůstat navždy..
Ale Cris už pokynul a vypluli nad hladinu..
Závan vzduchu Valerii překvapil..tolik se chtěla vrátit..
"Brzo se vrátíme, slibuju.." řekl Cris a ukázal Val perličku, kterou držel v dlani.. z té bude prstýnek pro tebe..
Neskutečně krásný pocit zaplavil Valerii..a nejraději by plavala až k břehu a pak se jen obrátila a zůstala s Crisem pod hladinou navždy...třeba jako delfín nebo mořský koník..
Přes její něžné protesty ji Cris doprovodil až k tetě Sol.
Rozloučil se s ní polibkem, nádherným, dlouhým polibkem a na krku se jí náhle houpal krásný amulet s líbajícími se mořskými koníky..
"Zítra si pro tebe přijdu...napořád...chceš?" řekl Cris Valerii a díval se jí zpříma do očí..
"Ano.." špitla jen..
A jak to všechno dopadlo...
mmmmm.....
Valerie miluje své mořské šperky, které pro ni Cris vyrobil s láskou a něhou..
Nikdy už z Madeiry neodjela, tedy odjela, ale jen na chvilinku, aby si zabalila své věci a rozloučila se, ale to jela s Crisem.
A dnes..dnes bydlí v malém domku přímo na pláži.. a každý den jsou v moři... s Nunem a dalšími..
Valerie je šťastná... dokonale šťastná!
V každé z nás je kus Valerie..spousta jejích strachů a jejích tužeb.. a proto pojďte se mnou najít Valerii v srdci a být šťastné!
"Píííííísk..."
"Ach Nuno! Drahoušku... už jdu.."
***************************************************