logo         

Říše Maličkých

„...mňam...mňam... jsi výborná..“ špitala jsem jen tak pro sebe mezi jemnými mlaskavými zvuky, které se nedaly utišit.. dobře vím, proč si nechávám ve spíži malou lžičku.. výtečné domácí marmelády se mohou jíst pouze lžičkou přímo ze sklenice, ještě lépe lžící nebo prstem, ale to bych veřejně nepřiznala :o)..

Na třetí polici odshora mám svou vzácnou sbírku marmelád..nejsou to jen tak nějaké marmelády, byly vyrobeny s láskou a vášní, což jim propůjčuje magický charakter.. a vždycky, když jdu na nějaký ten malý lov, v duchu i nahlas děkuji své báječné sestřence Šárce, za její božskou marmeládovou manu nebeskou..

 

„Jéje...“ vyjekla jsem a málem upustila skleničku, nějaký černý stín přeběhl vzadu po stěně..

Vzala jsem pomalu svíčku z police do ruky a opatrně jsem si posvítila na místo, kam stín zmizel.. vždycky si totiž na své marmeládové lovy beru svíčku, pod svícnem největší tma..tudíž i má slabost pro sladké hodování zůstane tak nějak tiše utajena..

„ ..ne ne ..nenene... to určitě nebude on... to nemůže být ON! Že to nejsi TY?!“ roztřeseným hlasem špitám do šera.. „Ne, určitě to nebude ON! Vždyť je to už tak dlouho... musí být přece po smr.......“ poslední slovo jsem polkla..

 

BYL TO ON !!!

 

Tedy vypadal jako ON, ale i nevypadal... jeho pohled blyštivých oček byl jaksi jiný.. chybělo v nich ono pověstné kmetské...“já vím..“ spíše jakoby tiše říkal „bojím se, ale jsem zvědavý, tak moc zvědavý..“

 

Dívala jsem se zpříma do očí obrovskému pavoukovi, který se zase díval tiše na mně... myslím, že jsme se oba trošku třásli a to mě kupodivu zklidnilo a upustila jsem od příšerného ječení, na které jsem se chystala..

Jsem velký strašpytel, co se pavouků týče.. mám z nich odmala fobii, která hraničí až s možností upadnout do hysterie nebo hlubokých mdlob..

A teď... s marmeládovou pusou a posledním dozvukem meruňkové chuti na jazyku, vlhkýma rukama a chvějícím se tělem, díváme se jeden druhému docela zblízka do očí..ani jeden z nás se chvíli nepohnul..

 

Co teď?! Nápad na plácnutí toho tvorečka a následné zabití jsem okamžitě zavrhla.. spíš bych dříve sama umřela hrůzou a taky... nějak se mi nechtělo mu ublížit.. což jsem tehdy ještě ani nechápala a ani se naštěstí nesnažila pochopit, jen jsem to silně vnitřně cítila..

 

Ovšem nechat jsem ho tam nemohla..

Opatrně jsem sáhla pro prázdnou sklenici- velkou sklenici- a pomalounku jsem ji přišoupla až k němu a špitla“..no...šup  šup... pojď..“ a k mému údivu.. šel...vlezl dovnitř jakoby nic a já jsem ho rychle zavíčkovala..

 

Drapla jsem sklenici a vyběhla ven... teď už do úplné tmy...

Prvotní nápad nechat ho ve sklenici a vyhodit ji takto celou, jsem po pár krocích k popelnici zase zrušila..to přece nemůžu...trápil by se..

Bojovala jsem s vlastním strachem a hrůzou jen se do sklenice podívat..

Mraky odkryly měsíc... byl skoro úplněk...ale měsíc už svítil tak silně, že jsem zřetelně viděla jak je pavouk opřený nohama o bok sklenice a čeká, co s ním udělám...

V hlavě mi proběhlo spousta divných obrazů... cítila jsem jeho smutek, že mě děsí a nepochopení PROČ to tak je..

A slovíčko PROČ?! I mi zůstalo na rtech a v srdci..

PROČ vlastně chci „zabít“ někoho, kdo si doteď spokojeně žil... je to jen proto, že se bojím jeho velkých chlupatých nohou, jejich pohybu... nebo se snad bojím, že mě sežere...anebo čeho vlastně...?! ..a to jsem se už musela poprvé usmát..

„Ne, nemám právo Ti nějak ublížit... neublížil jsi ani ty mně a tak tedy...“ s velkým sebezapřením jsem otevřela sklenici a položila ji k domku s dílnou..

„Běž... no běž si... V klidu..jo... hezky pomalu si odejdi a buď šťastný...“ vydechla jsem...

Otevřenou sklenici jsem nechala ležet a pomalu došla zpátky domů...už klidnější..

Až teprve doma jsem si všimla, že mám prsty polepené voskem ze svíčky... sloupala jsem kus vosku, který se mi na prstech rozlil a když jsem ho položila na stůl, málem jsem znovu vyjekla.. měl tvar -pavouka- tělo a osm nožiček dokola...

Už opravdu blázním... řekla jsem si, ale vosk jsem nechala ležet na stole, nevyhodila jsem ho...

 

Tu noc jsem spala neklidně..

Hned ráno jsem vyběhla k dílně a našla sklenici prázdnou...ani nevím, v co jsem vlastně doufala...

Den uběhl vůbec nevím jak..a byl tady zase večer..

Chtěla jsem si schovat voskového pavoučka a vyfotit si ho do deníku, ale ten kousek vosku byl pryč!

Zamyšleně jsem šla prohlédnout kocouří pelechy...

„ NO ták vy nezbedové, doufám, že jste nesežrali ten vosk?!“

„Mijau mijaaaaau ňau...“ zněla trojhlasná odpověď...

„Takže asi ne..tak kde vlastně je?“ brumlala jsem si potichu..

Zamyšleně prošla jsem domem a najednou stojím na dřevěné terase a jdu si tak pěšinkou mezi bylinkami k dílně, která je v malém domku kousek od velkého dubu..tam, co jsem vypustila svého pavouka..“SVÉHO?! Panebože, co to vlastně říkám?!“ uvědomila jsem si zvláštní pochody myšlenek v hlavě..

Měsíc se konečně dostal do úplňku..sem tam přes něj přešel mrak, přesto docela dobře vidím..anebo nevidím...? Co to vlastně vidím...? Světýlka v trávě? Malé světlušky? Nebo....?!

Svět se se mnou roztočil..

A už sedím v trávě.... NO MOMENT! já nesedím v trávě.. já sedím pod trávou..pod obrovskými stébly trávy, jakoby se všechno příšerně zvětšilo nebo.... nebo jsem se zmenšila já?!

Hlava se mi točí.. mžitky před očima mi zmizely, až když mě prudké světlo na chvíli oslepilo..

Zvykla jsem si divit se máločemu..

Od doby, co jsme se přestěhovali do nového domu je všechno nějak jinak...zažila jsem tady už ledacos..ale toto..

„Kde to jsem?“ chtělo se mi křičet, leč hrdlo vypovědělo mi službu a jen jsem na sucho polkla..

V tom okamžiku jsem zaslechla tiché a čím dál silnější melodické tóny... někde tady hrajou...slyším smích..ale než jsem se stihla trošku zorientovat jedno ze světýlek, která mě oslepovala uhnulo stranou a já vidím...skřítka? elfa? Vůbec netuším, jak ho správně nazvat..

V ten okamžik mi přijde, že je to jedno... je to prostě živá bytost ve lněném oděvu, NO NE.. je to přece kousek mého kapesníku, co se mi ztratil z dílny, ten s červeným proužkem..

Teď přiblížil světýlko blíž k obličeji a vidím, že má dlouhé šedé vousy a vlasy, z pod kterých vykukují špičatá ouška.. chci se zvednout, ale...

„Bože! Já jsem nahá!“ dochází mi teď s hrůzou..Ale v ten moment mám už na sobě další kousek svého kapesníku..

Nikdy už nebudu lamentovat nad ztracenými věcmi..  nemůžu totiž vědět, kdy a kde se najdou a jak moc mi ještě poslouží...

Klečím, nemůžu vstát, kolena se mi příliš podlamují..

Začínají se rozsvěcovat další a další světýlka okolo mně...vidím další obličeje... někteří mají šaty z mého kapesníku ..„No vida kolik radosti udělá jeden starý kapesník“..pomyslím si..

„Ano i za ten děkujeme!“ promluvil nejstarší z přítomných- budu jim říkat střítci... někteří mají skutečně špičaté čepičky jako skřítci, které znám z knížek...

Snad je to neurazí..

„Neurazí..pokud vnímáš slovo skřítek tak krásně, jak voní nám...“ řekl starý kmet..

Bez rozmyslu jsem vyhrkla „..voní po květech šeříku, voní mi po posečené trávě, ale i po kusu hlíny, kterou vyhrabal krtek..“ ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale v mžiku jsem se úplně uklidnila a dokázala plně, vlastně ještě mnohem plněji a jasněji než obvykle vnímat vše okolo...jakobych tady žila odjakživa...cítila jsem se doma.

Přijala jsem kalíšek z lučního zvonku s růžovou, zářivou tekutinou.. a hned ho na jeden hlt vypila do dna..

Chtělo se mi rázem tančit a smát se..lehkost, kterou jsem na srdci cítila se nedá s ničím , co jsem doposud zažila, srovnat..

Kolena mě už poslouchala, vlastně vůbec žádná kolena jsem necítila... tělo jsem měla lehké jako vánek..vnímala jsem jen, že se musím každým okamžikem vznést..těžkost lidského těla byla pryč.. nádherný to pocit..

Ucítila jsem na hlavě doteky dlaní.. hladili mě po vlasech, které se najednou roztřpytily jakoby byly utkány s ryzího stříbra..

Vzali mě za ruce, jen letmý dotek dlaně na dlaň a už.....letíííím....

 

Letěla jsem se dvěma skřítky...ne dvěma... jen s jedním... jeden skřítek byla víla..nádherná něžná zářivá bytost.. Drželi mě lehounce za ruce a letěli se mnou k jakémusi otvoru ve velikánské zdi..ano tady to poznávám...to je přece moje dílna.. radostně jsem si uvědomila..

 

Otvor neměl dveře... postrčili mě dovnitř a zavolali na mě, že mám to veliké štěstí a mohu mluvit s...... jméno jsem už neslyšela...odletěli příliš brzy.. opatrně jsem popošla dále..

Bylo tam něco jako moje červené sofa, co mám v dílně, ale tohle bylo celé vyrobené z okvětních plátků červených růží...vonělo...

Sedla jsem si a čekala, co bude dál..

„Chtěli jsme, aby ses tady cítila dobře..“ odpověděl mi z ničeho nic na mou nevyřčenou otázku hladivý mužský hlas...

„Je tady někdo...prosím..?!“ řekla jsem do tmy, která byla přes celou místnost úplně vzadu..

„Já jsem tady! ...sedni si... budeme si povídat... pokud chceš..“ pověděl mi zase ten až hypnoticky nádherný hlas..

„..jistěže chci..mám spoustu otázek... tedy pokud se mohu ptát...?“ nesměle jsem špitla do tmy..

„ Pokud budu znát odpovědi, mile rád ti odpovím na vše, na co se zeptáš..“

„Kde vlastně jsem a proč?!“ opět to slovo-proč...napadlo mě..

„Když tě tak poslouchám, na mnoho z tvých otázek a to i nevyřčených nahlas si dokážeš odpovědět sama..hmmmm...“ po chvíli pokračoval: „..jsi tady proto, že nastal ten správný čas, abychom vyšli ze zapomnění a opět pomohli..“  pár vteřin ticha „vím, na co teď myslíš... zapomnění?! pomohli?! ptáš se v duchu ještě dříve nežli dopovím svou myšlenku..“ smál se.. krásně se smál..

Nevím, čím bylo mé vědomí ovlivněno, ale vnímala jsem všechno v jakési ryzí podobě..ryzí čistotě.. cítila jsem z jeho slov silnou náklonnost, vnímala jsem ji oboustranně celou svou bytostí..

Neznámý mluvil o světě velkém..lidském a pak o tom maličkém, který vlastně vůbec maličkým nebyl..byl snad mnohem větším nežli ten náš...svět lidí, který je okleštěný povrchními názory a předsudky, častokrát bez velkorysého nadhledu, svět posuzování a odsuzování, svět prospěchu, který se dá jen počítat..

Seděla jsem na pohovce a vnímala jako ve snu všechny nádherné věci, které neznámý povídal.. nevyčítal nic lidem, jeho slova byla jen dobrá a konejšivá.. plná porozumění a lásky...ano, lásky ke všem živým i zdánlivě neživým bytostem, jak je nazval.. Jeho poslední poznámka mě silně zaujala.

„ Zdánlivě neživá bytost? Prosím, vysvětli mi to... Co neživého žije?!“ přerušila jsem prudce jeho plynulý monolog..

Pousmál se.. „ mmmm..třeba kameny.. jsou kameny pro tebe živé?!“

„ Jsou! Kameny pro mně živé jsou... zpívají mi v dlani když s nima pracuju..a některé i vyskakují..“ vyhrkla jsem spěšně..

 

„Výborně! A co dál..? Znáš nějakou další zdánlivě neživou věc, která umí vyprávět?“ řekl hladivě..

„No... asi ne... už nevím... tedy znám neživých věcí hodně...“ zarazila jsem se...“Co vlastně znamená neživý? Nedýchající?“ cítila jsem se teď už úplně zmateně..

„ Ještě lépe..“ řekl pobaveně..

Zvedla jsem se z pohovky a popošla blíž ke tmě.. debata mě natolik pohltila, že jsem si nevšimla, že už se pomalounku nořím do tmy..

„Prosím NE!“ skoro vykřikl.

Trhla jsem sebou...

„Promiň... nevěděla jsem že nesmím...proč vlastně tě nesmím vidět?“ s úlekem jsem řekla do tmy a udělala spěšně tři kroky vzad, abych se vzdálila od zakázaného místa..

„Ještě ne! Ještě není ten správný čas a všechno by mohlo skončit dřív, než začalo.. Moc dalšího by ses už nedozvěděla a ani by se ti to ...“zarazil se prudce uprostřed věty..

Ovšem to bylo něco na mě.. nesnáším zakázané věci... a vždycky až úporně se snažím přijít věcem na kloub.. to je tak „trochu“ můj věčný problém..

Začala jsem strašně přemýšlet, proč nemůžu a co je za tím skryto... znervózněla jsem.

Začal se hlasitě smát...smál se a smál...ale ne škodolibě, jen s velkým pochopením a tak mile, že jsem se začala zase rozplývat něhou...najednou ze mně jako mávnutím kouzelného proutku spadla tíha mučivé zvědavosti..

Pohlédla jsem s otazníky v očích do tmy a jen tiše vzdychla..

„Tomu se říká transformace energie... každá energie se dá takto transformovat v jinou.. tvá mučivá žádostivost dobrat se odpovědi..odkrýt tajemství, tě až spalovala zevnitř, ale když jsem ji uchopil, promluvil s ní a povznesl výše, stala se z ní jiná..lehčí...energie plná nadhledu a nebažení po tom, všemu přijít na kloub..nevím, jak ti to popsat slovy, pokusím se tedy.. zkus myslet na svou mučivou touhu- vědět, kdo jsem... teď! Zkus to hned teď! ...................Výborně... a teď si zkus představit, že tato tvá energie má nějaký tvar, barvu...vůni.. zeptej se jí, co vlastně chce...“ odmlčel se..

Na chvíli jsem uviděla tmavě modrošedý mrak se žhavým žilkováním a v hlavě mi zahřmělo... „ Chci to! Chci to! Prostě to chci! Tak mi to dej! Řekni..odkryj..jak si dovoluješ něco mi neříct!“

„ No fuj“ vyjekla jsem...a rázem se mi v mysli objevil bledě modrý, lehký obláček s okraji do fialova a špitla jsem v duchu..“Na tady to máš... vem si to..“ Téměř okamžitě se těžký kus vědomí změnil na něco, co bylo pocitově jako pohlazení peříčkem... už jednou jsem to zažila...v Paříži.. ale ani tehdy jsem to nedokázala sama... když mě spaluje touha něco urputně vědět, nedokážu se povznést s klidem a nadhledem komunikovat se svými problémy..a přitom se kolikrát stačí zeptat o co tady skutečně jde, co má můj problém, za problém!... většinou jde o malichernosti..prázdné chtění... urputné toužení..které stejně nic nezmění..jen sužuje..

 

Než jsem stačila cokoli říct, Něžný pokračoval.. „ A to by ses měla naučit!“

Chtěla jsem ještě odpovědět, ale najednou jsem se cítila tak unaveně, že...jsem...asi usnula... měla jsem vlastně na růžích ustláno...a to byla poslední myšlenka, která mi přeběhla myslí..

 

ŤUK ! Něco mě cvrnklo do čela..

Žalud! Z dubu spadl žalud a mě probudil...

„Probudil...! Copak jsem tady usnula pod dubem..?“ sedla jsem si zmateně a snažila se rozdýchat noční chlad...ale vlastně mi ani zima není..nic mi není.... měla jsem jen zvláštní sen... byl tak živý....

Šla jsem domů... lehnout si a dospat, co se dospat ještě dá..

 

Ráno jsem se probudila nezvykle čilá a moc dobře odpočatá..

Na svůj sen, jsem však nemohla zapomenout...

Vyběhla jsem do zahrady..bylo tak krásné brzké ráno...svítalo...venku to vonělo a ...a u domku s dílnou bylo rozsypáno mnoho červených plátků růží...

„Jak to? Když ty teď nekvetou?“ stála jsem zkoprněle...“..žeby můj sen..nebyl...snem?!“

 

Přecházela jsem sem a tam... „ Ale to není možné... přece...přece...jsem jen usnula tady pod stromem...a ... kapesník! Kousek pruhované látky vyčuhoval zpoza travního drnu ..

Chce to marmeládu! Nejlepší lék na nervózu..

 

Když jsem se lačně vrhla na skleničku a uslyšela cvaknou víčko... všechno se mi vrátilo...ucukla jsem a málem skleničku s lahodným obsahem upustila...

„ Ne ne NE! To přece není možné!“

„ A přece je...“ zašumělo mi z dálky v uších...

 

Jediná věc, co můžu udělat je... jít si zase večer lehnout do trávy..

Jak já se toho večera nemohla dočkat...

Zkouška trpělivosti a neurputění.... napadlo mě se smíchem a už lehčeji jsem tichounce dodala.. „Ty mi teda dáváš..!“

Ve chvíli když „to“ pustíte přijde „to“ k vám samo.. A tak se den přehoupl ve večer a večer v noc v mžiku..inu transformace energie má své neskutečné kouzlo...

 

Když jsem pomalounku šla po pěšince k dubu, vzduch voněl bylinkami... mateřídouškou, mátou a heřmánkem..

„Nevím, co mám teď udělat... mám si lehnout nebo...“ špitala jsem si jen tak pro sebe, když....

Svět se se mnou zatočil a šup už jsem se soukala do svého kousku kapesníčku... ale tentokrát jsem musela za světýlkama sama...opatrně jsem rozhrnula silná stébla trávy a uviděla nádherný obraz..

Na mechovém drnu tančili spolu víly a skřítkové...

Stála jsem tiše a jen se dívala...

Opět jsem ucítila dotek dlaní a už jsem letěla....Tentokrát to byly dvě víly... měly tak krásné šatičky, zářivé vlásky a cinkavý smích...

Cítila jsem se v kapesníku trošku nepatřičně.. asi jako by se cítila každá ženská duše..

 

Ale na pocity tohoto druhu nebyl čas... už jsem byla v domečku ve zdi...na krásné voňavé tmavě červené pohovce..

Tentokrát přibyl i malý stolek s kalíškem růžového nektaru a něco jako malinké medové koláčky..

„Tak jsem tady..“ nevěděla jsem jak pozdravit... Ahoj se nehodilo a nic chytřejšího mě nenapadlo..

„ To jsem moc rád..“ zazněl hluboký hladivý hlas ze tmy..

„ Taky jsem ráda..“ zrudla jsem... dnes jsem byla troufalejší a rozvernější...a to jsem ještě nevypila ani kapku toho růžového zázraku..

„ Dneska mám spoustu otázek..víš...?!“ Dneska mě nenachytáš...říkala jsem si v duchu...

 

Hlasitý mužský smích rozléhal se po celé místnosti..

„Trochu jsem znejistěla...“ ale smích nezněl namyšleně, spíš jsem měla pocit, že má opět navrch..

„ Promiň... nechtěl jsem tě uvést do rozpaků..“ šeptl..

„Zato já tebe ano...“ pomyslela jsem si trošku zuřivě...

„Jsi zábavná...víš...?!“ řekl chlácholivě..“ já to tady nezažiju... skřítkové- jak jim říkáš- jsou sice duše podšité, ale ty máš něco, co oni nemají..zvláštní touhu...touhu srdce, touhu duše... víš jak voní tvá touha?!“ odmlčel se..

„Ne, nevím, jak bych to mohla vědět...“řekla jsem nahlas a potichu dodala“ copak ji čuchám?! Svoji touhu nečuchám!“ no, možná jsem byla trošku naštvaná, že si mě dobírá... ale jen trošku! Vážně!

Opět smích... silný a úžasný...

A to byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla... musím ho vidět! Vlítnu tam a uvidím... co se mi tak může stát?!

„ Nedělej to..prosím... ještě ne...je toho ještě hodně, co bych ti chtěl říct a obávám se, že pak.. už to nepůjde.. máme jen vymezený čas..“ řekl s trochou smutku v hlase..

„ Ty víš, co si myslím?“ řekla jsem rázně..

„ Omlouvám se, ale tvé myšlenky se nedají neslyšet.. skoro na mě křičí..!“ řekl klidněji..

„Nauč mě prosím slyšet je taky..“ zažadonila jsem...

„Naučím, ale později..“ zhluboka vzdychl „.. teď  ti mám předat tajemství této říše, říše maličkých.. tak poslouchej, prosím..“

 

A začal mi hladivě vyprávět nádherný příběh plný kouzel, přírodní magie a vůní... tehdy jsem pochopila, že některé myšlenky mohou skutečně vonět..chvíli jsem byla opravdu na louce plné květů... kopretin..vlčích máků, nebesky modrých zvonků a mnoha dalších květin, které ani neumím pojmenovat..

Mezi stébly trávy se proháněli skřítci a okolo květů tančily víly.. viděla jsem jak včelky sbírají pyl a něco z něj předávají vílám, malým buclatým vílám s maličkými křídly, které z něj hned připravily něco jako těsto a slunce ho upeklo v koláčky..

Napadlo mě, jak mohou tak buclaté víly létat, když mají navíc jen moc malá křidélka..

Opět cinkací smích a už u mně dvě byly... u mně nahoře... létaly se mnou.. jakoby nic..

„ Cožpak nevíš, že velikost křídel není pro létání důležitá..?!“ Smály se..

 

To jsem tedy nevěděla a můj milovaný syn by jistě vážně oponoval...“Matko, tak to vůbec není... slyšela jsi někdy o vztlaku? A taky o vztahu velikosti křídel a síle motoru s ohledem na váhu trupu a jeho budoucí zátěž?“ „ No možná by to řekl mnohem učeněji, to víte pilot..Ovšem já bych mu na to řekla jen... neslyšela jsem nikdy o ničem takovém... vím jen že velikost křídel nezáleží na schopnosti létat.. a motor? Tak ten je někde hluboko vevnitř...v přesvědčení... Jen se „synku“ podívej na čmeláka?! A on by mi asi nejspíš sáhl na čelo, jestli nemám horečku...“ smála jsem se... o něco méně zvonivěji nežli víly, ale zpřesto od srdce..

 

Když jsem se tak zamýšlela nad možností a nemožností překonat sám sebe, ucítila jsem opět letmý dotek dlaní a šup... už jsem byla v nějakém maličkém zeleném domečku.. na stolečku tam ležel fialový balíček...

„ To je vílí dárek pro tebe..“ uslyšela jsem známý, hladivě něžný hlas.. a už jsem zase byla na své růžemi vonící pohovce i s balíčkem v náručí..

„Ale jak.. JAK jsem se dostala tady- tam a tady...“ zanechala jsem nesmyslných otázek o ničem..a pomalounku jsem si prohlížela ametystově zářivý balíček zavázaný stvolem z fialky a ozdobený fialkovým květem..

Voněl... voněl fialkama, ale ucítila jsem i něco dalšího něco mnohem sladšího... „ Aaaach... takhle voní touha...“ moje touha otevřít ho, ale zároveň ho neotevřít...sladký pocit z krásného překvapení, které na mě pořád čeká...

 

„ No tak.... otevři si ho... to můžeš udělat jen tady...“ pobídl mě hladivě...

Mašlička povolila a přede mně se rozprostřely ty nejkrásnější vílí šaty, které jsem kdy viděla...

Tekly mi slzy dojetí a už jsem byla z kapesníku venku...

Padly mi jako ulité... byly tak lehounké a hebké... jakoby mi ještě pomáhaly samy létat..

„ Nedíval ses, když jsem se převlékala?“ špitla jsem přes rameno...

„Jsi vážně zábavná.... kdybys tak věděla, co všechno jsem viděl....“ a zasmál se...

„ NO, tak to mi ale musíš říct... prosím....“ úpěnlivě jsem zažadonila...

A on žertem pokračoval...“..viděl jsem třeba někoho, jak jí marmeládu prstem! Než si přinesl lžičku!“ a smál se dál...

„ Tos nemohl vidět....“ zarazila jsem se...“ To přece viděl jen...Pav....ouk!“ vyjekla jsem...

Bylo ticho...

„Prosím, řekni mi, že nemám pravdu..“ prosila jsem, ale přitom jsem couvala a zmateně přemýšlela...

Představa jeho velikosti vhledem k momentální  mé.. a taky , co vlastně pořád jí...vždyť i mouchy jsou kamarádky skřítků... přece nejí jen koláčky... když mouchy tak skvěle chutnají- si myslím, nikdy jsem naštěstí neměla to „potěšení“ nějakou ochutnat..ale přece... vzpomínala jsem na choutky pavouků, vyčtené z knih...

Cítila jsem se podvedená, PROČ někdo s kým je mi tak dobře, musí být zrovna pavouk, kterého se tolik bojím!!!

Stále však bylo zoufalé ticho...

„Vím, že čteš moje myšlenky...takže teď jsem na jídelníčku já..???“vyhrkla jsem prudce.

„Klasicky lidská hysterická reakce na nastalou situaci..“ uslyšela jsem v hlavě.“

„Takže já tě slyším, já taky slyším tvé myšlenky?!“ překotně jsem pokračovala dál

„Ty se na mě zlobíš..“ špitla jsem už mírně provinile..

„Nezlobím se na tebe, ale na sebe... měl jsem předpokládat... tvůj strach mě bolí..teď odejdu, neuvidíš mě a nemusíš mít obavy... jím i medové koláčky.. mouchy mají moc řečí, když se chytnou do pavučiny a vždycky mě přemluví, abych je pustil ..“

„To určitě!“ pomyslela jsem si

„Věř si čemu chceš..! už je to jedno..promiň..“ řekl smutně.

Zastyděla jsem se...

„ Prosím, ještě mi řekni, jsi to ty, ten kterého jsem odnesla ve sklenici...?“ při těch slovech jsem se trošku uklidnila a sedla jsem si na rožek pohovky...

„Ano, jsem to já... a chtěl jsem ti dát dárek, za tvé překonání obrovského strachu... Byla to zkouška, zdali právě ty jsi připravena postavit se mnohým věcem čelem a předat to dále..byla jsi nám vždycky tak blízko..srdcem...“ řekl smutně...

„Teď už se ale musíme rozloučit... náš čas zřejmě vypršel...“ dodal ještě smutněji..

„Ne NE NE ! Tak to tedy ne... já... já už se nebojím... vůbec se nebojím...a při těch slovech šla jsem pomalu, skoro mrtvá strachy, ale stále jsem šla směrem do tmy...“

„Ne nedělej to!“ řekl jen..

Ovšem to už jsem narazila do něčeho asi měkkého a vonícího trávou a čerstvým vzduchem... omdlela jsem...hrůzou...

Za chvíli jsem přišla k sobě, sice slabě, ale konečně jsem už začala vnímat okolí... objímalo mě mohutné tělo, stále jsem byla ve tmě..dýchala jsem tak prudce, že se každý můj nádech a výdech podobal vzdechu...

A teď se za mnou rozsvítilo malé živé světýlko, jak mu říkali skřítkové..

Uviděla jsem nádherné tmavé oči- nepočítala jsem kolik jich bylo, ale pohled do nich byl tak milý, něhyplný... nebylo v nich nic víc, než láska, důvěra, možná i trochu obavy, ale hlavně odevzdání..

A stejné odevzdání jsem cítila i já...

Byla jsem stále ještě tak ztuhlá hrůzou, že jsem chraptivě zašeptala „ Drž mě ještě..“

Jemně, polohlasem se pousmál...

„ Prosím, mluv...“ šeptala jsem..

„ Jsem moc rád, že jsi tady..“ řekl mi a já jsem se začala vzpamatovávat...

„Všichni jsme rádi, že jsi tady!“ řekl mi starý skřítek za zády...

Otočila jsem se a uviděla celý houf skřítků a víl... všichni se usmívali...živá světýlka poletovala okolo a všem nám bylo krásně..

Ještě dlouho pak jsme seděli na zemi, na pohovce a někteří se i vznášeli... ON zůstal v šeru... jedli jsme koláčky, které neubývaly, pili sladký růžový nektar a povídali si o vůních, lidech, tajemství...o voňavé magii slov..o lásce , srdcích a překonávání sebe sama...

Dozvěděla jsem se, že se ON sám nabídl a ukázal se mi, abych potvrdila nebo ne, zdali můžu vkročit do houbičkového kruhu a přejít hranici mezi říšemi...tím, že jsem ho ušetřila a neublížila, i když jsem měla tak příšerný strach, tím jsem potvrdila, že je mé vědomí přece jen trošku otevřené a dokáže pojmout a poslat pár myšlenek dále..

 

Abych se přiznala v návalu radosti, jsem jen okrajově vnímala všechno, co se mi snažili říct...a po pravdě... všechno mi došlo až mnohem, mnohem později... ale ten čas ještě nenastal...přesto už vím, že jednou nastane...jak to vím, netuším..jen to prostě vím..

 

Pomalounku, utichajícím hovorem, jsem byla upozorněna na nevyhnutelnost návratu..nechtěla jsem...

 

Zašla jsem blíž k NĚMU do šera..“ Budu muset jít..“ řekla jsem..

„Já vím..“ řekl smutně..

„ Nechce se mi...“ špitla jsem s hlavou přitulenou k jeho...

„ I to vím... ještě ti dlužím jednu odpověď... no možná dvě... ptala ses jestli jsem to já, když jsi mě poprvé uviděla... jsem i nejsem.... ten, na kterého jsi se ptala byl můj praděd.. ten už tady skutečně není..ale vyprávěl mi, že jednou tento okamžik nastane... že mě uvidíš, pokud to budu chtít a řekl mi, ať ti dám šanci... jemu jsi taky nikdy neublížila..“ řekl a objal mě pevně, tak pevně, že jsem lehce vyjekla...

Ale i já jsem  ho silně stiskla.. láskyplně... téměř beze strachu, je to přece jen zvláštní pocit objímat..pav..ou...prostě JEHO!

„ A ta druhá odpověď?“ nedala jsem se a vzpomněla si, na dvě odpovědi, které mi podle svých slov dluží...

Zasmál se...

„ Budeš mi chybět..“ řekla jsem v jeho objetí...a slzy se mi řinuly po tváři...

„ No, možná nebudu...“ řekl se smíchem...

„ Nestraš...“ odpověděla jsem už i já se smíchem..

„ Jak se líbají pavouci?“ zeptala jsem se...

„Líbají?!“ rozesmál se na celé kolo...

„ My se líbáme srdcem... takto....“ zašeptal...

A ve mně se rozprostřel nepopsatelně hřejivý pocit...zavřela jsem oči....

 

Otevřela jsem je až na trávě...ležela jsem zase pod dubem... a okolo mně bylo kolo houbiček...

„Jaktože jsem si jich prve nevšimla? ..nevím, ale je to jedno...“ všechny pocity ze zvláštního  setkání ve mně zůstaly...navždy..

Ještě dlouho jsem seděla v trávě a chvilkama jsem měla pocit, že jsem skutečně zaslechla slabou hudbu, závan zvonivého smíchu a kolem holých nohou mi proletělo sem tam i nějaké to živé světýlko...

Byla jsem už navždy jiná...svázaná a přesto volnější než kdy dříve...

 

Pavouky už nechytám...a vyhazuju i kdejakou mouchu, co ke mně přiletí... vím, že jsou strašně ukecané, tak jim vždycky říkám.... „Tady ne...hele...a to si pamatujte! A řekněte to dále“

 

Do spižírny chodím dál na výbornou marmeládu... a víte, co jsem před skleničkou meruňkové našla?!  Kousek vosku ve tvaru pavoučka... milé..

 

Ráda bych předala poselství „maličkých“dále... snad se mi to skutečně jednou povede...

 

Proto jsem teď zcela otevřela své srdce a vyrobila šperky, které září láskou, něhou a tajemnou magií Země..

 

Děkuji...  líbám srdcem....