logo         

Úvod »GALERIE»náramky a brože » Druidské blatouchy..náramek


        

Druidské blatouchy..náramek

Druidské blatouchy..náramek

 

Číslo produktu: 42011968

Zšeřelým lesem kráčí žena zahalená ve lněné kápi.
Všude je ticho, jen praskání větviček sem tam rozčísne vzduch jako.. když krájím čerstvý chleba... pomyslela jsem si.
Chvěju se, mám strach, přesto jsem se ani jednou neotočila směrem k vesnici, kterou jsem tak spěšně opustila.
"Hauuuuu hauuuuuu...vrrrrr..."
"Och!"
Zrychlím krok.. Tlukot mého srdce je jako zvon. Zrychlený dech, který nejsem schopná kontrolovat mi roztočil myšlenky a podlomil kolena.
"Vlci!" proběhlo mi bleskem hlavou.
" Nesmím na to myslet, nesmím na to myslet, musím jít dál... musím... už tam brzy budu.." přesvědčovala jsem se pološílená strachy.
"Co by asi tak řekla má matka?!...strachu je třeba se postavit čelem!

Ano?! Čelem? Pak tedy..!!!"
Při těchto myšlenkách jsem se zprudka otočila, narovnala se a zvedla lucernu nad hlavu.. Pár lesklých očí se zarazil.
Spojila jsem prsty  a intenzívně myslela na runu Dagaz.. bezpečí denního světla, svítání, které prorazí noční temnotu..
Lucerna se rozzářila neskutečně jasným světlem a mně zaplavil pocit klidu a bezpečí...
"vrrrrrr....naf..." kviklo to v trávě přede mnou..obrovský vlk si lehl a jen mě sledoval..
"...šššššš... ano, tak je to správně... já se teď otočím a půjdu dál a ty mi neublížíš!" vyšlo ze mně pevným hlasem jako bych to ani nebyla já, ale někdo úplně jiný..
Pokračovala jsem.. tiše a jakoby ve snách.
Sice jsem zaslechla měkké našlapování velkých tlap, ale necítila jsem se v nebezpečí, neotočila jsem se už po celou cestu až k velkému pradubu.. dech se mi zklidnil a cestu temným lesem jsem si doslova užívala, nebyla jsem totiž sama.. byla se mnou... neopustila mně, když odešla do Ódinovy říše..
"Tak tady to je! Jsem zde... konečně!" stála jsem mlčky před velikánským prastarým stromem.
S jemným úklonem hlavy jsem mu vzdala úctu a tichounce jsem řekla: "Jsem tady a pokorně se ti klaním, přišla jsem jako nástupkyně za Brigith..léčitelku z vesnice Vesmeth..stala se mou matkou poté, co mě našla v lese zavinutou do kusu lněného plátna. Dala mi jméno Fee, na počest spanilých, které ji svítily na cestu a dovedly ji ke mně.. Jako nastupující druidce léčitelce mi byla uložena povinnost v den svých narozenin v doprovodu opustit za soumraku svou vesnici a vydat se k tobě.." zarazil mě nezvykle silný šelest listů v koruně dubu "Ano, máš pravdu, neučinila jsem tak.. chtěla jsem to dokázat sama, bez doprovodu a tak jsem vyrazila o pár dnů dříve.. musela jsem.." špitla jsem tiše
"A co vlci?" ozval se hromový silný mužský hlas jakoby přímo z kmene dubu.
"Hauuuuuu vrrrrrrr hauuuuuuuu...ňaf" zavyl vlk, který mě celou dobu sledoval a na kterého jsem teď téměř zapomněla.
Opět jsem se narovnala a myslela na runu Dagaz, prudce jsem se otočila, ale vlk ležel u mých nohou jako beránek..
"Hmmmm... zřejmě je ti skutečně souzena cesta, po které jdeš!" to bylo to poslední, co jsem tu noc slyšela prastarý dub říct..
Z koruny ke mně sklouzl malý uzlíček listí..jakmile jsem ho uchopila změnil se ve stříbrný řetízek plný stříbrných listů ze tří stromů- dubu, buku a javoru..na každém z nich byla vyražena jedna ochranná runa..a celému šperku vévodil nádherný průhledný kámen jakoby s kousíčky mechu uvnitř..
Když jsem si ho dala na krk cítila jsem se opět velmi svěží a plná síly.. jakoby mnou procházela míza..spojení se Zemí..ale i s nebem..se stromy a se vším živým..
Vlk mě doprovodil jako věrný ochočený pes až na okraj vesnice..pak zavyl a odběhl..
Nikdo z vesnice neměl vědět, že jsem byla pryč.. chtěla jsem to dokázat sama a dokázala!
Svůj hřejivý pocit z překonání vlastního strachu nedokážu  popsat slovy, proto mi promiňte, že teď už skončím a půjdu spát.. snad budu moci zítra vše popsat podrobněji..
Vždyť teprve právě teď začíná ta pravá cesta... Cesta jedné duše..dlouhé putování mnoha těl , ale jen jedné, jediné duše..
Ráno bylo sladké.. všude voněly bylinky, které se sušily nebo už jen tak visely na dřevěných tyčích, které si Brigith nechala pro tento účet vyrobit.
Jako bych ji viděla otáčet se s písničkou na rtu okolo pece..
"Ano mami, jak ráda bych si dala tvé placky... i kaši .. prostě cokoli od tebe..mami.."
" Je třeba chápat a respektovat bytí zde na Zemi, vše má svůj čas, copak ti to neříkám pořád, moje holčičko.." a při těch slovech se rozplynula jako obláček mlhy,ale její vůně tam zůstala.. zůstala se mnou navždy..
Rychle jsem si sáhla na krk... byl tam.. chladil a hřál zároveň.. nádherný šperk..dar, který jsem dostala spolu s mnoha dalšími, které na první pohled vidět nebyly, ale byly hluboko uvnitř mé duše a s těmi se teď musím naučit žít a pomáhat světlu..
Den uběhl neskutečně rychle..pár lidí z vesnice si přišlo pro své byliny.. i když na mě zprvu nedůvěřivě pohlíželi, byli přece jen zvyklí na svou Brigith, ale jak čas ubíhal a dny se měnily v noci a opět v dny začali mi plně důvěřovat a přijímali mé rady a byliny s úctou a láskou..
Přiblížil se den mých narozenin a celá vesnice stála připravená před mým domkem doprovodit mě na okraj lesa..
Oblékla jsem si opět svou kápi, vzala lucernu a vyšla do západu slunce.
Když jsme došli až k okraji lesa, uslyšela jsem zavytí.. vesničané ustoupili,ale já jsem se jen usmála, mávla na pozdrav a vkročila do lesa..
Vtom mě někdo prudce uchopil za paži a smýknul se mnou..
"Nechoď, nesmíš! Slyšelas vlky?" hromovým hlasem zařval na mně mladý tesař Branan.
"Co to děláš..lekla jsem se.." okřikla jsem ho.. i vlk se přiblížil a vycenil své tesáky, jakoby mně chtěl chránit..
Branan se mi podíval do očí a pustil mně..
"Nebojte se.. vrátím se.." řekla jsem ke všem, kteří stáli opodál..a vkročila jsem do lesa..
S vlkem jsem došla až k dubu a pozdravila jsem se s ním tentokráte už upřímným objetím.. zdaleka jsem svými pažemi neobjala ani pětinu kmene..
Seděla jsem pod ním v mechu a povídali jsme si.. najednou mi hlavou probleskla myšlenka.."Jak krásná je teď doba... stromy mluví a Země zpívá.." nerozuměla jsem tomu, proč by někdy měla být doba jiná..
Ale to byl jen začátek... začátek mých mnoha vizí, kterým jsem tehdy nerozuměla..
Žít v nádherném a těsném spojení s květinami, se stromy, se Zemí, s hvězdami a Sluncem a se svým pravým srdcem..
Probudila jsem se až ráno.. vlastně mě probudil něčí hlas..a dub to nebyl..ležela jsem schoulená mezi kořeny, vlk seděl vedle mně, ale ještě jsem cítila jeho teplý kožich, kterým mě celou noc zahříval..
"Kdo to asi mluví?" zbystřila jsem a poslouchala..
"...ano já vím, měl bych se konečně rozhodnout..ale můžeš mi poradit, jak to udělat?! Proč bych měl odejít za Rós a pojmout ji za ženu, když nechci, ale když to neudělám, budu muset opustit vesnici..kam půjdu? NO, kam??!! Teď mlčíš, že?!" ozýval se zpoza dubu hluboký a přesto tak hladivý mužný hlas..
"Tak proč neposlechneš své srdce? A nepostavíš se strachu čelem?!" neudržela jsem jazyk za zuby..šlo to tak nějak samo, nechtěla jsem nic říkat, ale nemohla jsem si pomoct..
"CO? Cože?! Tak teďka jsi jako ženská, jo?! Proč měníš hlas? A navíc, to se ti řekne, postavit čelem... zkusils to někdy? To těžko.. jen si tu věky stojíš a hotovo, nemusíš si nikoho brát za... co jsi vlastně, mužský nebo teď ženská?!"
Rozzuřilo mě tak neuctivé chování vůči dubu, ale to jsem netušila, že se skvěle náš pradub baví..proto jsem se rozhodla ho bránit, co jsem síly měla.
A zařvala jsem: " Co si to vůbec dovoluješ ty červíčku jeden, tak se rozkřikovat a hanit náš skvělý dub? Stojí tady věkyvěků a nikdo, rozumíš nikdo nemá právo s ním takhle mluvit! Tak si seber ten svůj strach a vrať se za Rós a neřvi tady!" zařvala jsem..
"...mmmm..jak náš dub? To nemluvíš ty, můj nejvěrnější příteli?! " řekl už mírněji.
Dub to už nevydržel a rozchechtal se...svým typických, mírně křaplavým, praskajícím hlubokým hlasem...
"Tak kdo to u Ódina se mnou mluví?!" řekl neznámý na druhé straně kmenu..
"Nikdo...to se ti asi něco zdálo..." špitla jsem a nejraději bych nebyla anebo byla někde jinde... vlk si sedl a jen koukal, chvíli na mně a chvíli na strom..
"Tak to se mi teda nezdálo!"
"Ale ano, zdálo... tady nikdo není... raději už běž.."vyslovila jsem nahlas své vroucné přání..
"Tak to ani náhodou, ukaž se.."
"Jsem jen vítr... nikdo nejsem...sníš a už běž!" zaúpěla jsem se zavřenýma očima přitisknutá zády ke kmenu..
"No... tak to jsi docela pěkný vítr..a voňavý...bylinkový...ale pusu máš teda prořízlou větříčku.." řekl trošku posměšně..
V tom okamžiku jsem ucítila závan čehosi nového, divokého... kovu a ohně..otevřela jsem oči..
Naše pohledy se setkaly, cítila jsem jako by se mezi námi zajiskřilo..
S trhavým dýchám jsem opět jen špitla :"No tak už víš, jaký jsem větřík tak raději běž.."
"No tak to zrovna větříku..možná půjdu až se dozvím, kdo jsi a co tady děláš?"
"Co tady dělám já?! Já jsme spala, ale ty tady nelidsky řveš.."
"Já jsem Cormag! Nejstarší syn kováře Armadala!"
Vlk zavyl...HAUUUUUU....vrrrrr...
Cormag uskočil...
"Nemusíš se ho bát.. je hodný...na hodné a dobré lidi.." usmála jsem se se zřejmou převahou.
"Já se ho nebojím... jen jsem mu nechtěl šlápnout na tlapu... to snad chápeš?!"
"Samozřejmě udatný Cormagu a teď prosím, už běž..potřebuju si tady ještě něco zařídit.. SAMA!"
Když jsem rozhodila rukama, sklouzla mi kápě dolů z hlavy a celý plášť se sesunul k zemi. Na hrudi se mi zablýskl můj krásný šperk s listy..
"Co to máš?!" a skoro na mě sáhl...
"NIC!" ucukla jsem..
"Ten jsem vyrobil přece pro svou pravou nevěstu a schoval jsem ho v  koruně svého dubu. Odkud ho máš?"
"Já?! Já jsem ho dostala, sklouzl ke mně, když jsem tady před pár dny byla, myslela jsem, že je to dárek..nechtěla jsem vzít nic tvého.." a hned jsem rozepínala řetízek, aych mohla šperk vrátit, když nebyl určený mně..
"Ne, prosím, nedělej to.. nechej si ho..sluší ti.."
"Ale vždyť byl pro tvou pravou ženu.."
Jen mávl rukou, nebylo třeba dalších slov..
"Ale kdo jsi ty? Větříček určitě ne.." usmál se..
"Já jsem Fee..léčitelka.."
Povídali jsme si ještě dlouho, ale pak jsem se už musela vrátit do vesnice.. čekali na mně..
Když jsem se na odchodu otočila k dubu, jakoby se více zazelenal a snad i svítil..hmmmmm....
Ještě mnohokrát jsem zašla k dubu i se svým vlkem a svým mužem..kovářem Cormagem..
Uvidět srdcem a poznat jedinečnost okamžiku, to je jeden z darů, který si ve své duši opečovávám...
Už věky věků..jako prastarý dub, který tam určitě roste dodnes..ale kde?! mmmm... hledejme náš prastrom..naše prastaré spojení s přírodou, Zemí, Sluncem a hvězdami.. spojení se světlem v nás..
Duše putuje..ráda putuje..miluje vše nové, výzvy a "překážky" a přesto chce klidně splynout se VŠÍM..
Další pokračování Cesty jedné duše bude zase příště.. už se na něj moc těším... třeba zase uvidím svou milou Francii a ochutnám... třeba čokoládu!
:o)
A děkuji..za vše, co mi tento život přináší..

*******************************************************

Zeleně odleskující jantar ve středu jednoho z blatouchů zdobí pevnou, mírně oválnou tepanou obroučku náramku..

Náramek se nejlépe nasazuje bokem přímo na zápěstí a za "pacičky" vzadu se jemně dotáhne k sobě.. krásně drží..

Výjimečný šperk svým jemným zpracováním..

V této podobě neopakovatelný..

Materiál: stříbro 925, rek. jantar

Celková váha: cca 8,62 g záleží na každém vyrobeném kusu..

ŠPERKY JSOU VYRÁBĚNY VÝHRADNĚ RUČNĚ, PROTO SE BUDOU V DETAILECH LIŠIT A KAŽDÝ KUS JE ORIGINÁLNÍ A VÝJIMEČNÝ...

Vše ručně vyrobeno, vyřezáváno podle mých návrhů, tepáno, tvarováno, zdobeno granulací, patinováno, doleštěno, puncováno..