Tak hezky pomalounku... říkala jsem si už klidněji... co všechno tady je... mhouřila jsem oči, ale bylo tam příliš šero, než abych dokázala zaostřit na předměty okolo sebe..v okamžiku, kdy mi tato myšlenka proběhla hlavou se začalo v místnosti rozjasňovat...zvedla jsem zrak ke stropu a uviděla přenádherný lustr plný hořících svíček..

„Paráda!“

Začala jsem se rozhlížet okolo sebe.. byla jsem v místnosti plné zvláštních dveří a závěsů...byl tady i kulatý stolek ..

„..a na stole bude jistě klíč..“ vzpomínka na příběh o Alence mě donutila pohnout se z místa..

Ale na stole nic nebylo..

„ Jak je to možné?!“ špitala jsem si polohlasem..a bylo mi úzko..slzavo..

„ No nic, jsi přece silná holka a nezůstaneš tady!“ opakovala jsem si tuto větu jako zázračnou mantru, která mi měla dodat odvahu a začala jsem zkoušet dveře..

Nejprve pozvolna a pomalounku a potom jsem na ráznosti přitvrdila a na některé jsem i zabušila..

NIC !

Poslední těžký závěs... „.. tady budou malá dvířka...prostě musí být! A na stole bude klíč a zázračný nápoj a koláč.. To vše tady prostě být musí!“ myšlenky přímo křičely z mé hlavy..

Závěs jsem odhrnula jako ve snách a ejhle.. byly tady dvířka..a na stole byl klíček, lahvička a malá truhlička..nádherně zdobená granáty..

Měla jsem takovou radost..

„Vypadá to, že se všechny mé myšlenky zhmotňují neskutečně rychle... na to nesmím zapomenout..“ snažila jsem si vtisknout do hlavy..

Tak hlavně, abych to nespletla... co udělala Alenka jako první?! ..ale to už se vzpomínky opět vytratily jako pára..

Tak nic, zkusím ten nápoj.. V jedné ruce jsem držela lahvičku a ve druhé pro jistotu krásnou stříbrnou truhličku..co kdyby..

„Pilšavér.. vypij mě!“ To je divný název..

Odzátkovala jsem lahvičku a přičichla k ní... vonělo to po malinách..a tak jsem ochutnala..

BLE! Vlastně to vůbec po malinách nechutnalo..mělo to ostrou příchuť a štípalo to na jazyku..

Otřáslo se mnou.. zatočila se mi hlava...vlastně se se mnou všechno točilo a podle očekávání jsem byla malá, maličká jako myšátko.. truhlička..teď už pořádná truhla stála na zemi vedle mně..a klíč... tak ten zůstal nahoře! Achjo...

Uvnitř truhličky byl papírek s nápisem „Upelkuchen..sněz mě!“ a pořádný kus koláče s cukrovou polevou..

Stačil mi drobeček, abych byla zase veliká..nevím, jestli stejně , nebo víc..nějak jsem se v těch velikostech začala ztrácet.. hlavní bylo, že jsem dosáhla na stolek a vzala s něj stříbrný klíček..

Opět jsem malounko ochutnala z lahvičky Pilšavéru a bylo to.. měla jsem tu správnou velikost na dvířka, která tolik lákala k prozkoumání..

„Ale co když za nimi nebude nic hezkého?!“ obavy mi nedávaly klid..zmocnil se mě strach..

„Máš dvě možnosti..“ říkala jsem si docela nahlas, jako bych mluvila k někomu jinému..

„ Tak za prvé..sedni si a breč..křič..stěžuj si a vzdej to!“ a sedla jsem si..

„ A za druhé..vstaň, vem ten klíč a jdi dál..otevři dveře a SNAŽ SE!“ po tak rázných slovech mi nezbývalo nic než vstát, postavit se rovně a jít otevřít ty dveře..

S bušícím srdcem, jsem tak učinila..

Dveře zavrzaly a zpoza nich zafoukal vítr..

Přivřela jsem oči...a nasála květinovou vůni..

„Nádhera..“ s úžasem jsem vkročila na měkký trávový koberec a rozhlížela se okolo sebe..

Nic takového jsem ještě nikdy nespatřila..okolo mě se rozprostírala překrásná zahrada plná barev a vůní..

Nedokážu slovy popsat tu nevýslovnou krásu, která mě obklopovala..

Zvláštní květiny, stromy a ...a hmyz?

Vždyť to, co jsem viděla proletět okolo hlavy přece nebyl žádný hmyz..byl to malý houpací koník, který hrál všemi barvami..byl prostě duhový...

Žasla jsem a žasla a zase žasla a nepřestávala žasnout...

Prošla jsem okolo velikánského stromu a dostala se na malé kulaté paloučkovité místečko , kde byla dvoukřídlá stará brána a v ní stál Bílý králík!

„Říkal jsem ti, že ti naskáčou pihy... a koukej, kolik jich máš!“ řekl rázně Bílý králík..

„Ale mně pihy ne....“nestihla jsem větu ani doříct.

„No to já vím, ale nezapomeň, že pihy se nelíbí Srdcové královně! To zas bude...“ zalamentoval a odhopkal hlouběji do zahrady..

„Počkej! Počkej přeci na mě..“ ale to už moje volání neslyšel a já jsem za ním vyběhla, co mi síly stačily..ovšem po třetím odbočení za zimostrázový živý plot, jsem se dočista ztratila.. pokud jsem již dávno ztracená nebyla..

„ A je to! Už je to zase tady!“ pocítila jsem tíseň v žaludku ..“ A ke všemu se stmívá..“ zaúpěla jsem do rychle se snášející tmy..

Když už jsem opět propadala lítosti nad sebou samotnou, mihlo se mi před očima malé světýlko..ovšem i to stačilo na to, abych se opět usmála a pustila se odhodlaně vpřed..

S každým mým krokem kupředu světýlek přibývalo...

A nebyla to světýlka jen zlatavá...byla i modrá...

Nastavila jsem jim obě dlaně..a opět jsem nestačila žasnout..

Na dlaních mi přistáli malilinkatí tvorečkové...snad motýlci a světlušky..byli tak malí, že jsem se ani nepokoušela určit, co jsou zač..proč taky...nebylo to důležité..

„Pojď za námi...pojď...jen pojď...“ slyšela jsem pískavé hlásky jeden přes druhého..a tak jsem šla...

Nevím, jak dlouho jsem šla a ani nevím kam..ale věřila jsem, že je to tak správně..

Mezitím se noc změnila opět na den a světýlka mě opustila..

Zpoza keře jsem zaslechla hlas Bílého králíka..

„Nevím, nevím, jak to dopadne... však víte, milé přítelkyně jaká je Srdcová královna a ona má pihy!“

Druhý, ženský hlas mu odpovídal: „Musíme doufat.. nic jiného nám nezbývá...musíme pouze doufat..“

„Ale co když nenajde cestu?! Měl bych se pro ni vrátit?!“

A opět ten neznámý hlas: „Myslím, že ne..pokud cestu nenajde sama, pak je jí to takto souzeno..musí se snažit..“

Ale to jsem už viděla Bílého králíka jak stojí pod velikými květy rubínových růží a povídá si s nimi..

Když jsem popošla ještě blíž, zapraskala mi pod nohou větvička ..Bílý králík se zprudka ohlédl a spěšně odhopkal pryč..

Došla jsem až pod velké rubínové květy růží..

Nastavila jsem jim směle tvář s začichala jsem..

„Ó, jak krásně voníte.. nikdy jsem tak nádherné, velké růže neviděla..“ a mírně jsem se uklonila..vůbec nevím, co mě to vlastně napadlo, jen jsem jednala zcela podle svého chvilkového pocitu...nepřemýšlela jsem..vlastně se se mnou moje hlava odmítala bavit, ničemu nerozuměla a na nic nedostávala rozumné vysvětlení..tak trucovala..díkybohu..

Veliký růžový květ se ke mně mírně naklonil , otevřel oči a promluvil: „Máš sice pihy, ale jsi docela milá..“

„Co máte všichni s těma pihama?“

„ Nelíbí se Srdcové královně! Ale to uvidíš sama..tedy pokud najdeš správnou cestu..“ a květ se opět zvedl a odvrátil ode mně..

Na chvíli jsem zaváhala..mám odejít nebo ještě ne? Otázka pro mé srdce..tak co mi povíš srdce moje..

„Velmi správně... velmi správně!“ odpověděla za mé srdce veliká rubínová růže..

V tom okamžiku mi to došlo..

„A nepotřebuješ něco ty?“ zeptala jsem se tak, jak mi srdce řeklo..

„ Ano, potřebovala bych opatrně otrhat uschlé okvětní plátky..tlačí mě a už posloužily, teď je čas na nové..“ při těch slovech se sklonila a nastavila mi celý květ..

Opatrně jsem je odstraňovala, ale... AU... i nádherné růže mají své trny.. zavadila jsem dlaní o jeden z nich a zranila si ji.

Každá kapka krve , která dopadla na kořeny růžového keře je zbarvila do rubínova..

„To nic.. to se stává..“ řekla jsem a dál jsem čistila květy růží od uvadlých lístečků..

„ Za to, že jsi se nevzdala a dodělala práci do konce si zasloužíš svou odměnu..podívej se k mým kořenům..“ s malým úsměvem růže zmlkla a opět zvedla svou květnatou hlavu..

Sklonila jsem se a mezi kořeny jsem našla nádherný amulet s velkou rubínovou růží..

„Děkuji.. je překrásný..“

Po těch slovech jsem se opět vydala na cestu...dál do zahrady..

Minula jsem roztodivné zvonky...veliké buclaté kalichy plné jiskřivé ranní rosy...sem tam mi proletěl okolo hlavy duhový houpací koník a jemně zařehtal..

Žasnu...a stále jen žasnu....

Den se přehoupl v odpoledne a já jsem dostala hlad.. i když jsem byla zcela plná nových zážitků, přece jen bych si něco malého dala...

A stačilo jen pomyslet....

„ Za granátovníkem zahni doleva...tam najdeš zpívající rybu a té se zeptej.. ta nejlépe ví, kde jsou keře s brobrůvkami, marmaliníky a spousta jarhůdek.. Ale dej si na ní pozor...nic nechce říct jen tak...hahahaha“ řekl mi se smíchem mužský, chraplavý hlas..

„Kdo to řekl? Prosím, ukažte se mi..“ zažadonila jsem..

„ Ještě není čas..na vše musí být ten správný čas..to si dobře zapamatuj...“ odvětil ten záhadný hlas a bylo ticho..

„ No jo..ale kde najdu granátovník...“ dumala jsem...

A jak jsem tak přemítala, šla jsem stále dál..a dál...a málem bych narazila do stromu, který se přede mnou zčistajasna objevil, jako by vyrostl právě teď v tomto okamžiku..

„Och! Uff... že bych tě našla? Jsi granátovník? Jak vlastně poznám, že jsi granátovník?“ a do dlaní mi sklouzlo granátové jablíčko... ovšem nebylo to obyčejné granátové jablíčko, na které jsem byla zvyklá a které bych mohla sníst.. Bylo celé ze skutečných granátů...červeně odleskujících kamínků...

„Takže jsem tě našla... děkuji“ a s radostnou náladou jsem za granátovníkem zahnula doleva..jak mi prve radil ten tajemný chraplavý hlas..

Teď už jen najít něco jako zpívající rybu...

Došla jsem k malému jezírku...no spíš tůňce, kterou chránil zelený keřík s malými rubínovými kvítky..

„Místo jako stvořené pro zpívající ryby..“pomyslela jsem si..

Nádherná melodie, lahodná pro duši a srdce rozezněla se zahradou..

Přivřela jsem obě oči, poklekla jsem a sedla jsem si na paty..

Doslova se mi podlomily kolena..

Tiše jsem tam seděla a poslouchala..a seděla bych dál, kdyby mi něco malinkého neprosvištělo okolo tváře... jemně mě pohladilo po tváři křídlem a usadilo se to na keříku..

Teprve teď jsem otevřela oči a prohlédla si malého ptáčka se zvláštní jakoby rybí hlavičkou..

Byl tak něžný... a já jsem překypovala láskou..moje srdce zpívalo ..

„Máš pro mně dárek?“ zazpíval ten malý ptáček..

„Záleží, kdo jsi?!“ laškovala jsem s ním...

„ To ti nemohu říct...“

„Anebo nechceš?!“

„ Anebo nechci... co na tom záleží..“ odsekl ptáček..

„Ó.. to velmi mnoho.. záleží zdali nemůžeš nebo jen nechceš..V tom je velký rozdíl..viš?“

„Prostě ti to nepovím..“

„ Tak to je mi velmi líto.. neboť mám krásný dárek pro Zpívající rybu a pokud ty jí nejsi, budu muset jít dál..“ A vytáhla jsem granátové jablíčko z kapsy a schovala je v dlaních, aby nebylo vidět..

„Tak třeba jsem to já...  třeba jsem zpívající ryba...a ukaž, co máš!“

„ Ne ne , to nemohu... když jsi někým jen třeba..náhodou... nemohu ti dárek dát.. to bys musel přesně vědět, že jsi to skutečně ty...“

„ Ano, ANO, ANO! Jsem Zpívající ryba! Jsem to já...“ a na důkaz pravdivosti svých slov zazpíval..

„ Teď už ti věřím, Zpívající rybko... tady máš dárek..“ a podala jsem mu nádherné granátové jablíčko celé odleskující do červena..

„ Krásný dárek...“ kochal se ptáček se zvláštním jménem Zpívající ryba..

„ A prosím, mohl bys mi říct, kde najdu něco k snědku? Brobrůvky...marmaliny a jarhůdky?“ zažadonila jsem..

„ No tak to bych tedy nemohl... nebo nechtěl...vyber si..“ a zase zatrylkoval...

Zesmutněla jsem... už žádný dárek nemám... a sáhla jsem si do kapsy...

No moment! V kapse jsem něco našla... z granátového jablíčka se odlomila špička, co vypadá jako malá korunka..

Z kapsy jsem vytáhla maličkou korunku a prohlížela si ji...

„ Tak dobře řeknu ti, kde najdeš vše co hledáš, ale dej mi tu korunku..to je tuze krásná věc..a moc bych ji chtěl..“ zažadonil zase ptáček Zpívající ryba..

„ Nejdříve mluv..“ řekla jsem přísně..

Ptáček na nic nečekal a popsal mi cestu k vysněným dobrotám..pak mi nastavil hlavičku a já jsem mu na ní usadila maličkou granátovou korunku..

Zpívající ryba..malý ptáček se hrdě posadil na nejvyšší větvičku keře a začal přelíbezně zpívat..

Jen nerada opouštěla jsem melodii, která mi hladila duši..

Ale šla jsem dál.. tam, kam mi poradil ptáček Zpívající ryba..až k temnému lesu...

Původně se les tak temný nezdál, ale čím jsem byla blíž, byl temnější a děsivější..

„ No skvěle! Už se zase bojím..“ třásla jsem se po celém těle..

„Možná nemám tak velký hlad...a ani nechci nic jíst..“ přesvědčovala jsem se zbaběle..

„ Anebo bych měla zapomenout na to, že se blíží tma a stmívá se zase tak rychle, že není vidět na krok? A že jsem na kraji velkého hustého lesa, kde nevím, co mě čeká?! Dobrá tedy, poslechnu tě srdce moje..a zkusím to..“ rozmlouvala jsem tiše se svým srdcem a skoro v mrákotách vešla jsem po malé lesní cestičce do tmy..

Slyšela jsem tlukot svého srdce tak hlasitě, jako by zvony odbíjely půlnoc.. i toto přirovnání mě děsilo..

„Nevadí, že se bojím, důležité je překonat strach..“ opakovala jsem si to neustále..už ani nevím, kde jsem to četla, ale to teď není důležité... „Jdu dál...“ a klopýtala jsem o kořeny prapodivně skroucených stromů..

Když už jsem si myslela, že nebudu schopna bez zakopnutí udělat krok, uviděla jsem jasně osvětlenou mýtinku, hned jsem zamířila k ní..

Tma polevila a já jsem jasně uviděla buclaté zvonečky, co byly na zahradě po ránu plné jiskřivé rosy jak září jako lucerničky a osvětlují velmi jasným světlem celou mýtinku posetou modrými plody velikánských borůvek, červenými malinami a zralými lesními jahodami..

„Žeby brobrůvky, marmaliny a jarhůdky?“ špitla jsem, ale to už jsem jich měla plnou pusu..

„Bože, jak to bylo dobré..sladké, lahodné a jak vábivě voněly...“

„Vrrrrr... to bych nedělal....“ ozval se mi někdo za zády..

Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl...

Přestala jsem na to myslet a nemohla jsem se od voňavých dobrot odtrhnout..

Když jsem se dosyta najedla, stočila jsem se do klubíčka mezi dva zkroucené kořeny a snažila jsem se usnout... byla mi docela zima..třásla jsem se, ale byla jsem tak unavená, že jsem po chvíli přece jen usnula..

Probudil mě zvláštní pocit, že se na mě někdo dívá..a taky mě něco příjemně hřálo..

Ještě se zavřenýma očima, jsem se uklidňovala, že je vše jen a jen sen a já jsem ve své posteli a jsou u mně mí kocouři..

A pak jsem otevřela oči..

První, co jsem uviděla byly dvě velké zelené světla..to nebyly světla to byly OČI!

Obrovské oči něčeho, co se ke mně tisklo a drželo mě tlapama..

Ani vyjeknout jsem nemohla, jak jsem měla přiškrcený hlas..

Ale ani jsem neomdlela, i když jsem k tomu měla docela blízko...

„Říkal jsem ti přece, že tohle bych nedělal... po marmalinách člověk usne ani neví jak...a v noci bývá v lese pěkná zima, víš....“ řeklo to obrovské stvoření a kousek ode mně odplulo..

Teprve teď jsem si všimla, že je to velikánský pruhovaný kocour, co se usmívá jako člověk a k tomu všemu se ještě vznáší ve vzduchu..

„ A to není vše, ještě umím i mizet...vrrrrr...“ zatočil se ve vzduchu a zmizel....

„ A co já? Kocourku, kde jsi?“

„ Tady přece..“ a opět se objevil .. „Jmenuju se Šklíba...ale to bys měla vědět.. nicméně to nic nemění na tom, že je čas jít dál a tady..na..umyj si pusu, jsi celá od brobrůvkové šťávy a nebylo by dobré, aby tě takto viděla Srdcová královna..nemá to ráda..nerada vidí, že někdo jí její brobrůvky..pečou jí z nich totiž vdolky,víš...? vrrrr...ale abys neřekla, že jsem necitlivý, ukážu ti kousek cesty přes les...dál už ale budeš muset jít sama..no tak pojď..pojď..“ a Šklíba plul vzduchem přede mnou..

Když les zřídnul Šklíba zmizel ani jsem mu nestačila poděkovat..

Stromy byly méně děsivě zakroucené a sem tam jsem uviděla i hříbek..houbičku..no nevím, jak bych to pojmenovala..byly to zvláštní hřiby, měly temné do červena lesknoucí se klobouky a bylo jich čím dál víc..

Z malých hříbků byly najednou velikánské a já jsem byla pod nimi jako pod stromy..

A opět žasnu a žasnu...a žasla bych ještě chvíli, kdyby se neozval onen mužský chraplavý hlas...

„Tak co, našla jsi Zpívající rybu? Nejspíš ano, když jsi až tady..“

Zaplavila mě vlna modrého kouře..

„Kdo jsi?..vlastně já to vím, ty jsi..ty jsi..no... vím, kdo jsi, ale nemůžu si vzpomenout na tvé jméno..“

„ Já jsem absolutní! Já jsem Absolem..“

„ No ano, ty jsi modrý houseňák Absolem! A kouříš vodní dýmku..“ řekla jsem rozjásaně..

„Nevím, co je tak důležitého na tom, že kouřím vodní dýmku.. Ovšem mnohem důležitější je, zdali si dobře pamatuješ to, co jsem ti řekl v zahradě..Víš to ještě?“ a vážně se na mě podíval... seděl na hřibu, skutečně kouřil svou vodní dýmku a teď se na mě upřeně díval a čekal..

„Bylo toho více..Zpívající ryba..granátovník a ..a..čas? Že na vše je ten správný čas?!“

„Velmi dobře..a teď ti ukážu, co je to Správný čas..“ a zase vyfoukl modrý dým přímo na mě..

Odvanula jsem ho rukou a uviděla, jak se modrý houseňák Absolem zavěsil hlavou dolů na větvičku a začal se vrtět a tančit dokola.. obaloval se do jemného kokonu a když mu byla sotva vidět hlava zase promluvil..

„V každé etapě svého života se snaž dělat vše srdcem..nikdy nelituj chyb, které uděláš, ve chvíli kdys je udělala, byly pro tebe důležité..ale pouč se z nich..nemusí se opakovat..ovšem nezapomeň, přijdou další a další..a zase se z nich pouč a taky.. neboj se, kdybys nevyzkoušela různé cesty, nezjistila bys, která z nich je ta pravá.. a teď mě nechej spát a jdi už.. ještě se setkáme..důvěřuj srdci..“ zavrtěl se a zmizel celý v modrém kokonu..zakuklil se..

„NO.. počkej..prosím, ještě chvíli..“ zaúpěla jsem do modrého ticha..

„ Ale notááák.. vždyť ti říkal, že na všechno je ten Správný čas.. ještě se setkáte.. teď musíš dál.. někdo na tebe už čeká..běž..“

„Šklíbo! Kde jsi?“

„Tady přece..ale už jdi, nečekají rádi...“ na okamžik se Šklíba objevil a pak zase zmizel..

„Kdo mě kde asi čeká? Na strach teď nemám čas.. budeš si muset Strachu počkat, až budu mít více času.. toho Správného času na Strach..“ musela jsem se svým myšlenkám zasmát..od srdce..

Vykročila jsem rázně k okraji lesa..zastavila jsem se před velikým dubem, abych se rozhlédla, kam půjdu dál..od dubu vedly tři cesty..

„Ach tak to myslel Absolem, když říkal, že se nemám bát zjistit, která cesta je ta pravá.. Ale když na mě někdo čeká, jak mám zjistit kterou cestou se vydat, aby na mě ještě počkal a neodešel...nemám čas zkoumat, která z cest je ta pravá.. achjo... pořád něco..proč to není jednoduché?! Alespoň jednou..“

„Vždyť nemáš žádný problém.. to my máme problém a hlavně nemáme čas, to my nemáme čas a naopak máme moc práce..vrrr vrrrrrr vrrrrrrrrrrrrrrrr...“ téměř trojhlasně zaznělo zpoza dubu..

Ohlédla jsem se a uviděla jsem... své tři kocoury!

Byli velcí asi tak jako já, Morris a Etiene možná o kousíček větší...Gregor byl mé výšky..

Velice vážně se na mě dívali a promlouvali s patřičnou úctou k proslovu jež vedli..

„ Máme velmi důležité poslání.. Šklíba ti o něm nic neřekl?“ řekl Morris a zvedl obočí..

Dříve než jsem stačila odpovědět, pokračoval Etiene: „No to se není čemu divit, vždycky má na práci něco jiného, nežli šířit naše poselství dál..vrrrr....“

Už už jsem se nadechovala, ale stejně jsem nestihla nic říct...

Gregor, můj- za normálních okolností- nejmenší kocourek a největší mazlíček, holoušek vážně pokračoval: „No jistě, jistě.. naše poslání je velmi důležité a pro svět nepostradatelné..“ a oblízl si tlapku a přejel si ouško..

Na nic jsem nečekala a vyhrkla: „A co je to vlastně za poslání??!“

„Nesmíme se na ni zlobit, je to přece jen člověk..nemůže to vědět..odpouštíme ti..“ Morris po vážně pronesených slovech pokynul mi tlapkou, jako král, který udílí milost.. Etiene a Gregor jen pokývali vážně hlavami..

„Ale aby sis nemyslela, že jsme jen tak někdo, řekneme ti naše tajemství..“ a opět se Morris odmlčel..

Trpělivě jsem čekala, co přijde... na ten Správný čas..

„Tak tedy.. my kocouři, jsme na planetě Zemi..a i v celém vesmíru..proto..abychom..šířili MÍR!“ a veledůležitě se na mě všichni tři podívali... nastalo ticho...

Čekala  bych všechno, ale tohle ne.. zůstala jsem jako přimražená..

„Mír?!“ řekla jsem trošku rozpačitě..

„Jistěže MÍR...cos čekala... ale jak jsem říkal, jsi jen člověk a nemůžeš znát velké kočičí tajemství, to bys byla kočka a to zajisté nejsi... vždyť nemáš ocas a neumíš chytat myši rovnou do tlamy..“

„ No to vážně neumím...“ vydržela jsem se nesmát z posledních sil...

„Cítím z tvého hlasu výsměch?!“ řekl přísně Gregor a přiblížil se k mému obličeji na centimetr.. díval se mi přímo do očí a rozšířil zorničky..

„Ach ne, ne ...to NE... to mě ani nenapadlo...jen moc nerozumím tomu, jak vlastně šíříte mít ve světě a ve..vesmíru..taky..“

„Nezlobíme se, MY jsme velkorysí.. MY jsme šiřitelé míru..“ dodal Gregor..

Etiene pokračoval poněkud mírněji: „ Vrrrrrrníme... předeme nebo jak tomu vy lidé říkáte.. vrrrnění vytváří zvláštní vibrace lásky, pokoje a míru.. poaslouchej..“

„VVVVVVVRRRRRRRRRRRRRRRVVVVVVVVRRRRRRRVVVVVVRRRRVVVVVRRR...ňau..“

Vzduch se okolo mně zachvěl... všichni tři začali svorně vrnět a já jsem skutečně pocítila náhlý závan klidu a pohody... konejšení a laskavosti...

„Fíha! To jsem nevěděla... jste...jste prostě...

„Úžasní! To víme.. a netrap se tím, žes to nevěděla..nemohla jsi to vědět, když nejsi kočka ani kocour..“ dodal polichoceně opět Morris..

„Ale teď už budeme muset jít.. čichám, že Bayard je blízko a jeho neurotický štěkot mi jde na nervy..“ Zavrněl Etiene..

„Můžeš si mě ale pohladit... tady na hlavě mezi ušima...tam to mám moc rád... podrbej mě...vrrrrr vrrrrrr..“ řekl Gregor a nastavil mi hlavu...

Jakmile jsem ho dostatečně podrbala slastně ještě jednou zavrněl a odběhl za Morrisem a Etienem..

HAF HAF....ňuf....slimpy slimp...

Než jsem se stačila vzpamatovat ze setkání s mými kocoury, co šíří na planetě a v celém vesmíru mír, byl tady obrovský čumák Bayarda... sousedovic psa? Poněkud přerostlého...

„ Haf...vr vr vr tak už tady byli? Už jsi s nimi mluvila?“ štěkl po mně..

„ To..to myslíš kocoury? Moje kocoury? Tedy chtěla jsem říct mírové kocoury?“ vykoktala jsem to, ale s upřímnou úctou.. „Báli se tě, tak už raději šli...“

„Takže už ti řekli o velkém kočičím tajemství .. hmmmm vr vr.. a co se týká toho jejich strachu, jsou zbytečně hysteričtí... když se zapomenou chovat jako kocouři, tak si i hezky popovídáme...ale před lidma to nedáváme najevo... nemusí vědět, že...“ zarazil se...

„Co nemusí lidi vědět? Vidím, že toho neví skutečně mnoho....“ zažadonila jsem o odpověď..

„ No to je zase psí tajemství... ale když ti věřili kocouři, nemám důvod ti nevěřit já.. povím ti to..poslouchej..“ a sedl si..

Taky jsem si poslušně sedla na kořen dubu a poslouchala jsem...jak jsou zvířata mezi sebou přátelé a jak by byla dokonalá jednota na světě, kdyby lidi nebyli tím, čím jsou... o vážnosti zaškatulkovávání čehokoli, co se jen trošku zaškatulkovat dá.. o nesvobodě, kterou si dělají lidi sami, tím, že už si předem určí, co a jak dopadne a nenechávají věcem volný průběh..

Jak chtějí mít nad vším a nad každým moc a jak rádi určují, co kdo dělat má a co ne..

„A taky se málo snaží..“ dodal Bayard nakonec.. „ ..abychom i my měli pokoj, tak jako psi štěkáme a proháníme kocoury, i když jsme přátelé...jen proto, abychom nebyli označeni za divné psy nebo divné kočky a mohli žít mezi lidmi, co nejblíže... tak totiž můžeme nenápadně šířit vibrace lásky, pohody a míru..!“ a význačně vztyčil hlavu..

„Každé zvíře šíří mír po svém a udržuje přírodní rovnováhu.. my psi například, umíme tohle..“ a lehl si a udělal na mě takové psí oči, že jsem zjihla a zvláčněla..

„To jen kocouři si myslí, že jsou jediní na světě, kdo to dělají..ale neříkej jim to... mrzelo by je to..“ dodal mírně..

„Ale teď už pojď, nasedni na mě a pevně se chyť obojku, zavezu tě ke Kloboučníkovi a zajíci Březňákovi...už na tebe čekají, tak ať nepřijdeme pozdě...to by byl tanec..“ usmál se a nechal mě nasednout na krk k obojku..

Jestli jsem kdy milovala kolotoče a housenkovou dráhu, začala jsem je nenávidět.. Jakmile jsme vyjeli zavřela jsem oči a přitiskla jsem se k Bayardovi, cestou jsem snad ani nedýchala..

Povolila jsem sevření až v okamžiku, kdy začal Bayard zpomalovat ..

Sklouzla jsem dolů a podlomily se mi kolena..

Ale hned jsem se zase narovnala..a dělala, že na obrovských psech jezdím denně..proč ne, že?!

A opět jsem žasla a žasla...a zase se budu opakovat..ale žasla jsem a ....a tak dále...

Stála jsem před nádherně prostřeným stolem s květovaným ubrusem a vysokými židlemi..

„Ke stolůů... bude polivečkáá..“ někdo mi při těch slovech zašermoval naběračkou před obličejem...

No ovšem...je to zajíc Březňák...“ jak bych ho mohla nepoznat... „ Děkuji... už mám veliký hlad..“ a usmála jsem se, co nejmileji jsem mohla..“ Je ten Správný čas na polivku..“

„A propos ..když je řeč o Správném času, myslím, že je teď Správný čas naším přítelem!“ s patřičnou úklonou přede mnou smekl vysoký klobouk...

“Kloboučník! Jsi Kloboučník, že?! No kdo jiný, když máš ten veliký klobouk..“ svému potrhlému tvrzení jsem se od srdce zasmála..

Když se Kloboučník zvedal z úklony ucítila jsem závan známé vůně.. co mi to jen připomíná...vlastně koho?!

Upřeně jsem se mu zadívala do očí... I ty zelené oči.. zatočila se mi hlava..

„Pojďme raději ke stolu, už musíš mít hlad..“ řekl mi chlácholivě Kloboučník..

Březňák se po značném rozruchu při prostírání a divokém rozlévání polívky trochu uklidnil a konečně přestal házet šálky, lžícemi a talířky a odložil i svou milovanou naběračku..

„Tak ty jsi už tady?!“ přihupkal udýchaný Bílý králík.. „ Jsem moc rád, že jsi našla tu Správnou cestu v ten Správný čas..“

„Pojď jíst s námi a nech ji trochu vydechnout...přece..“ řekl směrem k Bílému králíkovi Kloboučník..

„Čarovný den přeji..vrrrrr...“

„Šklíbo... tak ráda, tě vidím...vyhrkla jsem a málem jsem velkému kocourovi skočila kolem krku..

„Jdete pozdě na polivkůůů...“ a třísk, prásk naběračkou těsně před Bílého králíka..

„Nicméně myslím, že je teď Správný čas na vše, tedy i na malé zpoždění.. řekl Kloboučník..

Ale to už jsem se v tom Správném času začala značně ztrácet.. Vypustila jsem to z mysli... stejně bych to asi nepochopila, když moje hlava si stále ještě trucovala..

Jakmile jsme dojedli Březňák odházel talíře ze stolu někam do makového pole a chystal se připravit čaj a sušenky...

„Ovšem, to bych nedělal...“ řekl Šklíba vážně...

„Co..co bys nedělal?“ dodala jsem těsně předtím, než jsem se napila...

„Noo, nepil bych ten čaj...je to čaj makový...a taky by ses nemusela probudit ve Správný čas a to by dobré nebylo..“ dodal Šklíba. „Podívej se do toho druhého čajníku...spí tam myška Malenkuna, napila se...a teď se nemůže probudit..spí už hezky dlouho..a bude ji mrzet, že tě neviděla...“

„ Ach tak.. a proč se tedy vaří makový čaj, když se nesmí pít..?!“

„Makový čaj je tady ze zdravotních důvodů.. pije ho jen Březňák...je pak klidnější..podívej..“ šeptl Šklíba..

A opravdu..zajíc Březňák usnul přímo v makovém květu...houpal se na stonku a pochrupoval..

„A my si teď můžeme dát v klidu normální čaj a sušenky..“ pousmál se Klouboučník..

„Víš, proč jsi tady?“ a opět se na mě zpříma zahleděl..

Znejistěla jsem: „Ne, to nevím...

„Hmmmm... pak tedy pojďme si i my odpočinout, moc rád tě uvítám ve svém domě..“ otočil se a kráčel dlouhými kroky směrem k větrnému mlýnu, který stál kousek za prostřeným stolem na malém kopečku..

„Poroučím se panstvo...vrrrrr“ a Šklíba odplul..

„Nenechme tady myšku..“ Bílý králík vzal čajník s Malenkunou a hopkal za námi..

„A co Březňák?“ otočila jsem se směrem k makovému poli..

„Tomu nic nebude..je tak zvyklý..důležité je ,aby hned po probuzení našel svou naběračku..bez ní by byl značně dezorientovaný a vyšiloval by..“ řekl Kloboučník.

Chtěla jsem ještě něco říct, že to s naběračkou není jiné, ale teplo rozpáleného krbu, barevná přikrývka sešitá z různých kousků látek, příjemná vůně a milý konejšivý hlas Kloboučníka mě uspaly dřív, než jsem mohla trošku jízlivou poznámku směrem k Březňákovi vůbec vyslovit..

PRÁSK! BŘINK! VRUM! CHRUM! ŠKRRRRRT!

Nic horšího jsem po ránu ještě neslyšela...

„Březňák! S naběračkou! Nepít jeho čaj! Jsem ve větrném mlýně! Myš v čajníku! Bílý králík s hodinkami a světový mír!“ to vše mi v jedné vteřině prolétlo hlavou..

„Co bude dál?“ zeptala jsem se při snídani..

„No to já nevím...ale myslím, že je teď Správný čas na to jít dál..“ odpověděl klidně Kloboučník, který mi naléval ze správného čajníku čaj..

Malenkuna se protáhla a zamžourala...

„Tak to jsi ty? Co je kolem tebe takový poprask..prej..najde cestu nebo nenajde?! Nechápu to..“ řekl směrem ke mně docela podrážděně..

„Ani já to nechápu..“špitla jsem omluvně..

„No to jsem si mohla myslet..“ dodala myš a už si mě nevšímala, značně ji po tom dlouhém spánku vyhládlo a tak ládovala jednu sušenku za druhou...

„Směla bych se na něco zeptat?“ otočila jsem se na Kloboučníka..

„No jistě..“ odpověděl..

„Neznáte někdo náhodou nějakou Alenku?“

Vše rázem utichlo...všichni se otočili na Kloboučníka a čekali, co řekne..

„Jistěže známe a ty ji znáš taky, ale ještě nenastal ten Správný čas, aby sis vzpomněla.. a proto vyrazíme na cestu hned teď, co kdyby nastal Správný čas a ty bys nebyla na tom Správném místě.. navíc Srdcová královna už jistě čeká.. !“

Kloboučník mě doprovodil až před kopec srdcovitého tvaru, na kterém stál zámek Srdcové královny..

„Dál už musíš jít sama..hodně štěstí...“ dodal a políbil mě letmo na tvář..

Opět ta vůně a ta známá blízkost...

„Ještě se uvidíme, vím to..“ řekla jsem rozhodně a vykročila rovnou k zámecké bráně..

U brány mě vítaly hrací mariášové karty..zasalutovaly a pustily mě dovnitř...

Ani jsem se nad tím nepozastavila...proč taky...vždyť stále jen žasnu a žasnu a tak pořád dokola..

Hradní zahrada byla posetá růžemi...kam jsem se jen podívala byly přesně ostříhané keříky živého plotu do tvaru srdcí a růžové keře s mnoha květy..

„Haló! Je tady někdo?“ zavolala jsem nesměle...

„Jistěže..proč by nebyl...“ odpověděl mi silný, altový ženský hlas..

„My jsme tady..my Srdcová královna... a kdo jsi ty, že se tak ptáš?“

Pocítila jsem tíseň a úzkost nad tak přísným přivítáním..ostatně, proč by mě měla vítat s otevřenou náručí, že? To já jsme narušila její klid..

„Moc se omlouvám, že Vás ruším v tak krásném a poklidném dni..“řekla jsem mile..co nejmileji jsem uměla..

„Krásném? To nemyslíš vážně? Cožpak je slunce něco krásného? Jen hyzdí obličeje pihami a dělá to tak rádo.. naschvál..a já s tím nic nemůžu udělat.. Dokážeš mi přinést slunce, abych ho mohla zavřít? No odpověz!“

A je to... co teď? Co teď mám říct, aby byl klid? Absoleme!!!!!! pomyslela jsem si úpěnlivě..

A v ten okamžik přistál mi na rameně modrý motýl...

„Absolem! Díky bohu...“ řekla jsem se značnou úlevou..

„Jsem rád, žes mě poznala...teď už si jen vzpomeň nato, co ses naučila..“ řekl mi motýl Absolem a poodlétl dále..

„Co jsem se naučila...co jsem se naučila... tak to bych ráda věděla co......no ANO! Tak zaprvé: Myšlenky se zhmotňují, zadruhé: Ptej se a důvěřuj svému srdci, zatřetí: Na vše je ten Správný čas, nespěchej , začtvrté: Neškatulkuj nikoho! Nemusí být takový jakým se dělá na první pohled!“ rychle za sebou jsem si to odříkala...

Nejspíš začnu od konce..

A otočila jsem se k Srdcové královně a začala na ni klidně mluvit: „Myslím, že pihy jsou malé polibky slunce, které rozdává těm, co mu nastavují tvař a myslím, že jsou krásné.. Každá tvář zulíbaná sluncem ukazuje světu, jak moc ji má slunce rádo..když na ní nešetří polibky..“

Má odpověď Srdcovou královnu zjevně zaskočila..

„To si vážně myslíš?“ zeptala se už mírněji.. „Říkají o mně, že jsem zlá a ošklivá..“ a přimhouřila zkoumavě oči..

„To si nemyslím.. rozhodně si nemyslím, že byste byla ošklivá a zlá..to už vůbec ne!“ dodala jsem rozhodně.. „ Naopak, vím, že jen hledáte to, co je ve Vás to pravé, ne to, co Vám někdo hloupý přisoudil..“ a narovnala jsem se téměř do pozoru..

Královna klesla do trávy a rozplakala se.. stékající slzy ji smývaly silnou vrstvu pudru a odkrývaly pihy, které ji hojně zdobily obličej..

Teď je ten Správný čas na kapesník! radilo mi srdce..

„Kapesník!“ řekla jsem bezradně a tu se mi snesl do klína modrý kousek hedvábí..

„Děkuji Absoleme..“ špitla jsem k obloze..

Začala jsem utírat královnin obličej, až byl celý bez jediného zrnka pudru..

Královniny rysy změkly..i hlas se jí změnil..byl něžnější a milejší..

„Ještě by to chtělo jiné šaty..“.pomyslela jsem si..“ tyto jsou příliš přísné a ten pevný korzet ji musí tlačit.. Kdybych tak uměla vyčarovat z modrého hedvábného kapesníku kus látky, aby stačila na celé šaty..“ a jak jsem tak snila a myšlenky nechala volně běhat hlavou a srdcem, všimla jsem si, že místo kapesníku ve fontánce máchám pořádný kus modré hedvábné látky..

„Nádhera!“  vykřikla jsem nadšeně..

„A teď je ten správný čas na šití šatů..kéž by tady s námi byl i Kloboučník!“ ještě jsem ani větu nedomyslela do konce a od brány na mě mával Kloboučník s Bílým králíkem..

„Jak jste krásná Srdcová královno..“ řekl s úklonou Kloboučník směrem k Srdcové královně..

Začervenala se a jen špitla: „Děkuji..“

Kloboučník ušil z modrého hedvábí od Absolema nádherné tmavě modré šaty, dozdobil je růžemi a položil je před Srdcovou královnu ..

Za chvíli vyšla Srdcová královna oděná do tmavě modrých šatů s červenými růžemi..s obličejem posetým pihami a usmívala se..

Bílý králík jen kroutil hlavou a raději už neříkal vůbec nic..

Já jsem zářila štěstím a nebyla jsem sama.. Srdcová královna pihovaté úsměvy přímo rozdávala..

A to by mohl být krásný konec tohoto příběhu, jenže není..

„ NO ano..ještě není..na to ani nemysli...vrrrrrrr...“ řekl Šklíba, který si zrovna trénoval své vypařovací schopnosti a tak nebyl vidět.

„Šklíbo, kde jsi? Objev se prosím..“ rozhlížela jsem se okolo..

„Tady, kde bych byl.. vrrrr...“ objevil se rovnou přede mnou ve vzduchu a otočil se na záda a mile zapacičkoval ..

„Co mám tedy udělat dál? Vždyť je všechno v pohodě..“

„Zeptej se Srdcové královny, ona už ti řekne..jen ji připomeň, že je teď Správný čas na Vorpálový meč.. ona už bude vědět...“ a po těchto slovech Šklíba zmizel..

Srdcová královna se zrovna vesele bavila... snad je skutečně teď ten správný čas zeptat se..asi to nebude jen tak...s tím Vorpálovým mečem... no zkusím to...

„Vaše veličenstvo, nerada Vás ruším, když se tak hezky bavíte, ale ráda bych Vám připomněla, že Vorpálový meč..“ raději jsem se zarazila..jednak jsem nevěděla, co s ním a pak královna zvážněla, což příjemné nebylo..

„Jen jsem chtěla říct, že právě přišel Správný čas na ...“

„A kde je? ráda bych ho poznala osobně.. představ mi Správný čas!“ řekla Srdcová královna pevně.

„No úžasně...co teď? řekni mi srdce moje.. co mám dělat?- -BLBNI!--Anó? tak já mám ještě ke všemu zblbout?!--Ne zblbnout, ale blbnout!“ dodal mírně můj vnitřní hlas..

Dialog mezi mnou a mnou musel vypadat divně, ale nic naplat..jinak to nejde.. srdce bylo moje, tak jsem se musela ptát sebe..

„Dobrá tedy Vaše veličenstvo, pokusím se představit Vám Správný čas..tak tedy...Dá se říct, že každý Okamžik má svůj Správný čas, ale to ovšem neznamená, že je jich na světě tolik, i když i o tom by se dalo polemizovat..nicméně Správný čas si najde určitý Okamžik, či obráceně i Okamžik si najde svůj Správný čas a pak se věci dají do pohybu tím Správným směrem.. A chceme-li najít náš Správný čas musíme v tento Okamžik využít Správný směr a něco udělat s Vorpálovám mečem...ovšem i když je teď, ten Správný čas s námi, stejně netuším, co je ten meč zač a co s ním.. pokusím se Vás na to ve Správný čas zeptat, nuže?

Kam s ním?“ nebyla jsem si po svém proslovu jista zdali jsem blbla nebo už dočista zblbla, ale mé tázavě povytažené obočí a nepřítomný pohled..tak trochu zděšený ze sebe samotné vykouzlil opět úsměv na rtech Srdcové královny..

„Tady je.. odnes prosím Vorpálový meč mé sestře do Bílého království je tam Bílou královnou.. Bayard tě tam odveze...bude to rychlejší..“

A podala mi nádherný, vznešený meč..

„Bayard...achjo...zase příšerná cesta..“

„Nestěžuj si, po svých bys tam šla velmi dlouho a nikdy nevíš, co tě po cestě sežere!“ dodal důrazně Bílý králík..

Nebylo, co bych na to odpověděla.. „ Než být sežraná Kdovíčím, tak to raději pojedu na psovi Bayardovi za Bílou královnou.. máš pravdu Bílý králíčku..“

Nasedla jsem na Bayarda..zamávala všem a poslala vzdušný polibek Kloboučníkovi..

A už se jelo...

Co tě nezabije to tě posílí... to bych si měla taky zapamatovat.. a tak jsem s úsměvem dojela až do Bílého království..

Už před branami do samotného hradu mě vítaly rozkvetlé třešňové stromy.. byl to nádherný pohled.. duše se tetelila radostí a srdce zpívalo...

Ještě jsem se ani nestačila rozhlédnout a Bílá královna mě vítala s otevřenou náručí.. bylo to po všem mém cestování velmi příjemné..byla jsem tak unavená..

Ani nevím, jak jsem se dostala do měkounkých voňavých peřin..

Probudila jsem se až večer, nevím, jestli to bylo ještě ten den nebo byl už zítřek, ale každopádně jsem se probudila v ten Správný čas.. byla jsem odpočatá a cítila jsem se jako znovuzrozená.. bylo mi nádherně lehko..

„Zato, že jsi mi přivezla můj Vorpálový meč, to moc ráda splním jedno přání..ovšem dobře si to promysli, musí to být tvé největší přání.. přání od srdce..Zbožné přání..“ řekla mi krásně konejšivým hlasem Bílá královna a nechala mě v zahradě o samotě..jen s kvetoucími stromy a sebou samotnou...a...a Absolemem!

Kolem hlavy mi proletěl modrý motýl Absolem!

„Letíš jako na zavolanou můj milý Absoleme...“ zaradovala jsem se nahlas..

„Co si mám přát?!“

„Přej si to, po čem nejvíce touží tvé srdce, vždyť je to tak prosté..“ řekl mi Absolem a odletěl..

No tak to mi moc nepomohlo..anebo jsem si to alespoň v té chvíli myslela..

„Po čem mé srdce vlastně touží nejvíc? no ták srdce, nebuď skoupé na slovo a řekni mi, co bys chtělo...“ zažadonila jsem...ale nic...nějak se mnou mluvit nechtělo...

Ze stromu mě pozorovala vlaštovka..

„Copak bys ráda... díváš se na mě, jako bys mi chtěla něco říct..klidně mluv, já už jsem připravená na cokoli..“ ale i tak jsem s jistým napětím čekala, co se bude dít..

„Jsem posel dobrých zpráv a jednu mám i pro tebe..“ řekla vlaštovka jakoby nic a pokračovala „..podívej se támhle, vidíš ten kopec? Počkej na ten Správný čas a dostaneš odpověď na svou otázku..“ zatřepotala křídly a odletěla..

„A zase nejsem o nic chytřejší.. ale co, tak počkám a uvidím... však ono se mi všechno v ten Správný čas vyjasní..“ usmála jsem se sama sobě..

„Tak už víš, co je tvé největší Zbožné přání?“ zeptala se mě mile Bílá královna..

„Vlastně to už vím, ale ještě o tom nevím, že to vím..tedy vím to a také vím, že to vím, ale nevím, co to je..čekám na ten Správný čas a taky na kopec..až co mi přinese..“ zapletla jsem se do vlastních myšlenek..

„Jako bych slyšela Kloboučníka..“ usmála se Bílá královna..

V tom okamžiku se na kopci objevila postava..kráčela vzpřímeně a pevně.. a na hlavě měla... klobouk!

Začervenala jsem se při pomyšlení na mé přání.. a raději jsem neříkala nic..

Bílá královna mi na krk pověsila škapulíř..krásnou skleněnou baňku se stříbrným víčkem a srdíčky..

„Do ní si schovávej všechny čarovnosti, které tě v životě potkají..a nezapomeň..teď už běž..utíkej, mu naproti“ ještě mě stihla pohladit po tváři, a já jsem utíkala Kloboučníkovi vstříc..

Padla jsem mu do náruče a on mě tolik tiskl, že jsem na chvíli myslela, že musím každým okamžikem omdlít..

.................................................

„Copak se stalo? Vždyť jsem nebyl tak dlouho pryč...“ povolila jsem sevření a uviděla svého kovářského, jak stojí v zahradě a já ho tisknu k sobě jak smyslů zbavená..

Smála jsem se a smála..

„To nic... jen se mi šíleně moc stýskalo..ale jsem ráda, že už nastal ten Správný čas a ty jsi zase se mnou..“

Podíval se na mě trošku tázavě, jakoby říkal nebylas dlouho na sluníčku nebo nespadla jsi a nepraštila ses do hlavy?

„Ne ani na sluníčku jsem dlouho nebyla a ani jsem se nepraštila do hlavy..“ odpověděla jsem mu na nevyřčené otázky..

„ No, vždyť jsem toho tolik neřekl...ale víš co... mám pro tebe dárek... třeba ti pomůže najít téma pro tvou novou kolekci...“

Pomalu vytahoval z kapsy starobylou modrou krabičku a podával mi ji...

„Uviděl jsem to v jedněch antikvitách, v takovém malém krámku, schovaném v zapadlé uličce..a hned jsem věděl, že je to to pravé, co ti musím přivézt..“

Otevřela jsem krabičku, ale velmi opatrně...co kdyby...

Na černém sametovém polštářku ležel nádherný stříbrný náramek a cinkací...posetý mnoha barevnými turmalíny...byl jako duha...a ozdoby na něm...

„Bože, to je přece Bílý králík a šálek, co patřil králíku Březňákovi, větrný mlýn Kloboučníka, a hřib, na kterém kouřil svou vodní dýmku modrý houseňák Absolem a...

„Jak to všechno víš? Prodal mi ho jeden velmi starý pán, byl legračně oblečený a měl na hlavě vysoký klobouk a říkal mi, že bude už vědět... a taky mi k tomuto náramku dal dva další..“ pak vytáhl z kapsy další dvě krabičky..jednu červenou a druhou bílou..

Další dva náramky...

„ To je nádhera!!! Bože náramek Srdcové královny s královským trůnem a granátky a náramek Bílé královny s korunkou a malým andílkem s nebeskými akvamaríny... To je taková krása...děkuji ...tolik moc ti děkuji...“

„Ale jak to všechno víš? Jak to že o těch náramcích všechno víš? A jak to že to věděl ten prodavač? Něco je zase jinak, než oči vidí, že?! Už jsem si myslel, že jsem si vedle tebe na zvláštnosti zvykl, ale neustále mě nepřestáváš překvapovat..“ stál přede mnou a jen se díval jak všechny náramky spojuji v jeden a dávám si je na krk ...

„No to mi taky říkal, že si z nich můžeš udělat náhrdelník..to jsem ti ještě nestihl říct...“

„Jsi můj miláček nejmilovanější... Všechno ti řeknu, ale prosím, nechme přijít ten Správný čas... třeba přijde už na večeři...“ zasmála jsem se své jemné prostořekosti a odhopkala jsem do dílny...

Když kovářský odpočíval po dlouhé cestě, vytáhla jsem si jednu z panenek z vitrínky a posadila ji na svůj pracovní stůl..

Byla to Alenka..ano, ta Alenka z říše divů...blonďatá Alenka v krásných šatičkách..

„Tak mi pověz Alenko, je to Správné rozhodnutí v ten Správný čas? Mám vyrobit kolekci šperků z říše divů?!“ zeptala jsem se své Alenky..

„No jistě..srdce ti přece řeklo jasné ANO, tak vůbec neváhej a dej se do práce..a začni prosím růžemi...těmi, co si s nimi můžu povídat..ano?“ špitla Alenka a podívala se mi do očí..

Už nebylo se čemu divit...A tak kdykoli půjdete okolo vitríny se svými panenkami prosím, nezapomeňte jim popřát Čarovný den.. věřím, že Vám rády odpoví..

A mé Zbožné přání?! No přeci, říct VŠEM, že říše divů JE SKUTEČNÁ !!!

Asi jsem to vykřikla nahlas, protože se Bayard, sousedovic pes rozštěkal...

„Ale Bayarde, nech už ty kočičky...“ řekla jsem napůl žertem přes plot..

„Ale to já jen tak, abych neztratil psí tvář.. A taky, aby tví kocouři nebyli příliš namyšlení, podívej jak se nesou...jako by byli nejdůležitější na celé Zemi..“ řekl Bayard hlubokým hlasem..

A já už jen dodala: „ ..a nejen na Zemi, ale v celém Vesmíru..“

A tak si říkám, nikdy zvířata nepodceňujte a nemyslete si, že neumí mluvit!

Čarovný den VŠEM..