„Trpaslík...."
„TRPASLÍÍÍÍÍK !" pročísl ostrý zoufalý výkřik dnešní mrazivé ráno...a pak už následoval
zběsilý běh přes překážky ve zcela nevhodné obuvi..nevlídném mrazivém počasí.. po
klouzající verandě a chodníčku, který byl celý pokrytý hladkou ledovou krustou..
Nikomu nedoporučuji vyběhnout ráno do mrazu jen tak nalehko s otevřenou korkovou obuví
a naboso..
„Hlavně, že máš šálu... hrdinko..." říkala jsem si v duchu, když jsem rychlostí blesku doslova
projížděla po kluzkém kamenném chodníku okolo zmrzlých rybízových keříků a přemýšlela
jak nejlépe zahnu doprava, abych neskončila v pařeništi..
„Áááááááááááááááá.... je to!" uvolněně jsem se sbírala ze země...
Prsty na nohou jsem už téměř necítila, ale byla jsem ráda, že pařeniště zůstalo nedotčené
kousek za mnou...
„Květoslave... drahoušku... žiješ?!" rychlými pohyby jsem celá zmrzlá odhrnovala vysokou
ojíněnou trávu a zachraňovala svého přítele... Trpaslíka Květíka !
Někdo možná namítne, že mít na zahradě trpaslíka je kýčovité, ovšem.. když se z něho stane
Váš důvěrník.. přítel, který o vás ví i to, co nikomu jinému neřeknete a to, co ani sobě kolikrát
nepřiznáte, pak je zcela lhostejno, zdali se jedná o trpaslíka či někoho jiného..je to prostě
osoba důležitá a nepostradatelná pro udržení harmonie vaší mysli..
Květoslav... důvěrněji Květík.. nesnáší ovšem oslovení Slávku...a když ho chci něžně poškádlit, pak
mu říkám Květuško...
Květík je středně velký sádrový trpaslík s červenou bíle puntíkovanou čepičkou a odkvetlou
pampeliškou v ruce, do které fouká, jak mi sám řekl.." Pouštím štístka v podobě
pampeliškových semínek do světa.."
„Květíčku... pojď ke mně..." zvedla jsem trpaslíka ze zmrzlé trávové postýlky a omotala ho
vlněnou šálou..
„Nevadí, nožku zase dáme do pořádku..." chlácholivě jsem na Květíčka promluvila a
pomalounku, opatrně jsme šli domů..
Oheň v krbu praskal a sem tam jiskřička zvonivě pleskla o drátěné krbové stínidlo..
Květík stál hrdě před krbem na jedné nožce, druhou měl podepřenou Zimním příběhem,
prostě knížkou..
Veliký hrnek čaje, kde ještě plavaly kousky jablek a šípků mi zahříval prokřehlé dlaně..vedle
na talířku voněly vánoční perníčky, pravda, ještě nestihly dostatečně zvláčnět, ale to vůbec
nevadilo.. Květík byl zachráněný bez větší újmy „na zdraví" a postavě..
Byl to starý sádrový zahradní trpaslík, co jsme ho našli na hromadě suti až úplně v rožku
zahrady.. měl uraženou jednu nožičku a jeho barva byla oprýskaná a sádra místy značně
nahlodaná.. někdo by ho považoval za kus bezcenného harampádí, ale my s kovářským jsme
ho nemohli nechat na pospas času a zachránili jsme ho ... a tak to celé začalo!
Kovářský mu nechal vysoustružit malou dřevěnou nožku, ovšem je nutno upozornit na fakt,
že má kovářský specifický styl humoru a tak ta nová nožička vypadala jako dřevěný kůl piráta
kapitána Hooka, což bylo zcela nepřijatelné a když se snažil mu nožičku připevnit, popadla
jsem Květíka a podruhé jsem ho zachránila..
Zlatnickou sádrou jsem mu vyspravila oděrky a doslova uplácala z tvrdnoucí sádry nožku
novou.. pravda, nebyla nijak dokonalá, ale držela, tedy až do dnešního dne, kdy mráz udělal
své..
Při pohledu na trpasličí tělíčko jsem si povzdechla: „ No jo, já vím... říkali mi, že to chce
výztuhu dovnitř...prý ať se nedivím, až mu upadne...no a tak už upadla...ale nic se neboj
Květíčku můj sladký trpasličí, udělám ti nožku pořádnou, s výztuhou a s krásnou botičkou s
přezkou.." a pohladila jsem trpaslíka po čepičce...
Vykládat někomu, že se zahradní, sádrový trpaslík pousmál je zbytečné... on se sice skutečně
pousmál, ale přít se o živosti zdánlivě „neživých" věcí rozhodně nebudu..
Našli jsem ho na jaře..
A tak jsem celé jaro, léto i podzim v podvečer chodívala za Květíkem a povídala si s ním...
někdy nahlas a jindy zase tiše... v duchu.. znal mé smutky i radosti..touhy i zbožná přání..
A teď, když uhodily první mrazíky jsem dostala strach, že by mohl dojít můj milovaný
trpaslík k újmě... přece jen už není nejmladší a sádra je sádra, navíc nijak zvlášť neošetřená,
příčilo se mi přetírat ho novou vrstvou barvy a o laku jsem nechtěla ani slyšet... proto ráno,
když jsem vykoukla z okna a dýchl na mě mrazivý duch zimy, zmocnila se mě panická hrůza,
co je s Květíkem...
Dnes budu celá tvoje můj ubohý drahoušku a už tě neopustím.. špitla jsem a oba dva jsem zrudli... já více.. rychle jsem
dopila čaj a odnesla jsem v plédu zabaleného Květíka do své dílny.. opatrně jsem odbrušovala
středem poraněné nožky sádru, abych ji mohla vyztužit... a pak se sádrovalo a pak zase
brousilo a brousilo a hladilo a trošku i jemně tesalo a taky i zpívalo a hlavně povidalo...
Byla temná noc, bělavá nožka dosychala, a já přemýšlela o barvách...
„ Co myslíš...mám ti skutečně poopravit barvičky? Chtěl bys to? „ pohlédla jsem významně
na trpaslíka... chvíli přemýšlel a pak mi klidným hlasem odpověděl.." Myslím, že je to dobrý
nápad.., rád bych měl zase nový kabátek , kalhoty i botičky...a čepičku.. tu prosím, opět
s puntíky..."
Zívla jsem... „ ..v tom případě, zítra, hned ráno, namíchám ty správné barvičky a bude se
malovat...dneska... ještě ... musíš... víš, co.. že...?" usnula jsem na své staré červené pohovce
s trpaslíkem na stolku vedle plechovky s ořechy máčenými v hutné hořké čokoládě..
„... doschnout, já vím..." špitl láskyplně trpaslík, ale to už jsem neslyšela...
Ráno mě probudilo cinkání na tepaný zvoneček...
„Vstávej lásko... mám pro tebe dárek!" pronesl kovářský, který jemně zvonil zvonečkem nade
mnou...
„Udělal jsem ti zvoneček jako malou trpasličí čepičku...a vidím, že i ty jsi pracovala do temné
noci..Květoslav je jistě hrdý na svou novou nožku...a má....?"
„ANO, výztuhu v nožce už má!" vyhrkla jsem a vzala si do dlaní nový, krásný trpasličí
zvoneček..
Na stolku voněla káva...dva hrníčky... koláčky s povidly a tvarohem a všude bylo krásně
teploučko...
„Přísahal bych, že byly hrníčky plné a teď se dívám, že v jednom je upito...a koláč taky někdo
ukousl.." zamyslel se nahlas kovářský..
„To já... když ses nedíval.." zalhala jsem..mírně.. a rychle se napila a kousla do koláče..
Nemusí se přece trápit mluvícím trpaslíkem, co miluje kávu a sladké..
A tak uběhl další den.. tentokrát byl celý barevný...míchání těch správných starožitně
vypadajících barev mi zabralo delší čas než jsem si původně myslela..
Ale bylo hotovo!
Vážený zahradní trpaslík Květoslav stál v celé své majestátní kráse na pracovním stole a
jakoby se okolo něj vznášela malá pampelišková semínka- štístka...
Sedla jsem si vyčerpaně na pohovku a začaly se mi před očima míhat obrazy.. viděla jsem
malé děti jak běhají okolo mě, foukají od pampelišek a smějí se..pak jsem viděla krajkový
slunečník a uslyšela smělý dívčí smích..pak jsem zahlédla nebe... modré nebe a uviděla a snad
i ucítila vlhký psí čumák... a pak jsem pochopila...
To mi Květuška ukazoval torza svého života včetně psa, který ho překulil na záda...
Když jsem si to uvědomila, tak jsem se rozrušila, že už jsem nebyla schopná vnímat další
obrazy..
Musela jsem na vzduch...
Ledový závan mě dokonale probral... a tu mi padl do oka cesmínový keř se svými nádherně
červenými bobulemi a pak už se obrazy nových šperků střídaly mi v mysli jeden za druhým..
Cesmína se svými lákavými červenými bobulemi a zvláštní zelenou v listoví... něžný
medailonek, co měla smějící se dívka na krku... takový fialkový, levandulový..a pouštění
štěstíček vyvolalo ve mně touhu vyrobit malé stříbrné bublifukátko na duhové
bubliny...macešky, které pokrývaly výšivkou slunečník...a tak jsem kreslila a snila a v duchu i
nahlas si dále povídala s Květuškou... Květíkem... mým milovaným zahradním trpaslíkem,
který mi mou péči oplatil nádhernými nápady na šperky, které tady už byly před mnoha a
mnoha lety i když v jiné podobě...
Květíka si nechám v dílně po celou zimu, postavila jsem ho na okno a denně spolu probíráme
všechno důležité i zdánlivě malicherné... jen kovářskému je někdy divné, že slyší z dílny
dvouhlasný rozhovor a někdy i zpívání..několikrát, když vstoupil nečekaně, jsem si všimla, že
se rozhlíží jakoby někoho hledal... ale zcela upřímně, řekněte někomu, že si povídáte se
sádrovým zahradním trpaslíkem a on odpovídá...
Ani kovářský nemusí znát všechna má tajemství, stačí, že je zná Květoslav... můj
drahoušek...středně velký zahradní sádrový trpaslík s červenou bíle puntíkovanou čepičkou,
co tak rád pouští pampelišková štěstíčka do světa...
„Květuško.... no tak.. nech mě to dopsat...za chvíli ti všechno povím..."
