Část první
Paris Décembre 1738..
Hluboké mrazivé ticho je náhle přerušeno dětským pláčem.. Mladý Louis Rosier stojí na prahu svého domu a rozhlíží se okolo, zdali někoho nezahlédne .. drží v náručí veliký smotek kožešin, ze kterých se ozývá dětský pláč..
Středověká Paříž... město mnoha záhad a tajů, ale taky odložených dětí a smutných sirotčinců..
V nejznámějším sirotčinci slečny Gaillardové ten den mělo přibýt jedno děvčátko navíc, nicméně nestalo se tak..
Ale pěkně pomalu, náš příběh rozhodně není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát..
Louis Rosier byl mladý, velmi mladý avšak také velmi nadaný šperkař a v Paříži docela známý a vyhledávaný.. Žil se svou sestrou Bernadette Rosierovou v nevelkém na pařížské poměry i krásném a udržovaném domě.
Rodiče jim zemřeli na jakousi zhoubnou nemoc, což nebylo v Paříži nic výjimečného a jen málokterá vážnější nemoc nekončila smrtí..co jiného lze očekávat od města, které bylo sice největším a jaksi nejznámějším ve své době v celé Evropě, ovšem taky nejšpinavější a nej... no...nejvýraznější, co se pachů týče..
Louis zdědil své nadání po svém dědovi, velmi významném šperkaři v Paříži.. Starý Etien Rosier pocházel z jihu Francie a do Paříže přišel jen s malým tlumokem a svým zlatnickým nářadím, byl však malým zázrakem a mistrovsky zpracoval sebemenší kousíček kovu v nádherný šperk.. Tímto božským darem byl Louis rovněž obdarován..
V cechu zlatníků byli oba dva velmi ctěni, neboť jejich šperky byly skutečnými, originálními skvosty. A nikdy se ani jeden z nich nesnížil k tomu, aby jiné šperkaře napodoboval nebo si přivlastňoval jejich díla či jejich části..
Louisova starší sestra Bernadette byla švadlena a velmi šikovná hospodyně.. Starala se o celý dům a Louisovi nahrazovala maminku, jak nejlépe uměla, sama děti neměla, vlastně neměla ani známost, i když... v poslední době ráno, co ráno pospíchávala velmi časně do pekárny u Siberta.. Starému panu Sibertovi se nedávno vrátil syn z jakéhosi válečného tažení a zotavoval se ze zranění, která v boji utržil a taky trochu pomáhal svému otci v krámě. Severin Sibert nebyl již žádný mladík a vojna zanechala v jeho obličeji nejeden smutný šrám..ovšem to bylo zrovna to, co Bernadette velmi přitahovalo, nedokázala by žít vedle někoho, kdo by její péči nepotřeboval a Severin rovněž zaplanul pro Bernadettiny krásné čokoládové oči a kypřejší velmi ženskou postavu..
A tak měl Louis každé ráno, již po celý měsíc, čerstvé pečivo na stole..
Toho rána se mu zdálo, že někdo zaklepal na hlavní dveře..myslel, že je to Bernadette a je tak zkřehlá, že si nemůže klíčem odemkout..
Doběhl k hlavním dveřím a rychle odemkl, ale nikoho za dveřma neviděl.. už už chtěl zavřít, ale najedou si všiml smotku kožešin u nohou... zvedl jej a zůstal jako přikovaný..
Stál na prahu svého domu a rozhlížel se, zdali nezahlédne nějakou postavu, ale nikde nikdo..
Ze smotku kožešin se náhle ozval dětský pláč....
Bernadette celá růžolící vpadla do kuchyně a s úsměvem položila voňavé pečivo do mísy..náhle si všimla Louise, jak sedí u stolu a tupě civí na rozprostřené kožešiny , ze kterých se ozývá jemné broukání..
„Proboha svatého, co to je???!“ vykřikla Bernadette.
Louis jen pokrčil rameny aniž by jedinkrát zamrkal či zvedl oči..
Bernadette znala svého bratra a dobře věděla, že jakýkoli hřích mládí byl v jeho případě zcela vyloučen..žil jen pro svou práci a co se děvčat týkalo, zajímaly ho jen jejich šíje, uši a ruce.. a to zcela ve vší počestnosti..pouze, když prodával své šperky a zkoušel je na oněch dívkách, ženách a některých mužích, co až velmi dbali o svůj zevnějšek..
Čí tedy bylo to dítě na stole? Mimochodem byla to holčička, malá, maličká něžná holčička..
Louis vše vysvětlil, mezitím co Bernadette ohřívala mléko..
Když malá usnula v náručí Bernadette, šeptem se dohadovali, co udělají..
Bernadette nešlo na mysl, proč si někdo vybral zrovna jejich dům, kde dítě odložil a Louis nebyl schopen jakéhokoli přemýšlení a jen civěl před sebe na houpací křeslo s Bernadette a malou nalezenou Claire..
Miminko totiž mělo na krčku na stužce malý stříbrný medailonek s květinkou, srdíčkem a neuměle vyrytým jménem Claire..
Bernadette do večera pobíhala po domě jako smyslů zbavená a nevěděla, co si počít.. její či Louisova dobrá pověst... co tomu řeknou sousedé a Severin? Zaúpěla..
„ No nic se nedá dělat... musí do sirotčince!“ řekla rezolutně a hned začala dítě balit zpět do kožešin.. Smotek podala Louisovi a šla se dooblékat... hluboká tma měla podruhé skrýt nejbolestnější záležitost v životě rodiče, v životě ženy.. vzdání se dítěte, byť ne vlastního..
Zatímco Louis čekal na svou sestru, malá Claire si začala znovu brumlat.. Louise ji poodhrnul kožešinu a maličká ručka Claire ho mocně uchopila za prst.. V obličeji dítěte zračilo se jakési velké uspokojení a snad i radost..
Louise tato příhoda zasáhla přímo do srdce.. a tak ruku rychle odtáhl a kožešinu opět přihrnul..
Paní Gaillardová měla sirotčinec až na samém předměstí Paříže.
Bernadette prudce zabušila klepadlem o veliké dveře, chvíli trvalo nežli nevrlá paní Gaillardová otevřela..
„ No copak se děje!“ zavrčela..
„ 50 Zlatých a žádné otázky..“ řekla rovnou Bernadette..
„hmmmm... pojďte dál „ ozvalo se z pološera..
Bernadette, Louise i malinkou Claire pohltila temnota..
Paní Gaillardová pohodila hlavou ke dveřím, které vedly na dlouhou studenou a plísní pokrytou chodbu..
„Támhle nakonci to položte mezi ostatní a my madam probereme podrobnosti..“ chraplavě se zasmála..
Louis klopýtavě procházel nevlídnou chodbou na jejímž konci se ozývalo slabé dětské sténání a pláč..
Jakmile poodhrnul prohnilý špinavý závěs uviděl to boží dopuštění naživo.. Děti byly namačkány jedno na druhém a slabě štkaly..
Louise přitiskl smotek s Claire pevně na hruď, svraštil obočí a rychle se otočil a vracel se i s dítětem zpět..
Bernadette zrovna podávala paní Gaillardové peníze a s vyděšeným pohledem si změřila Louise, který stále držel kožešiny..už otevírala ústa, aby se ho zeptala, co to má znamenat, ale Louis pevně uchopil Bernadette za ruku a křikl: „Pojď! A MLČ!“
Bernadette takovou vzpouru nečekala, Louis vždy udělal vše, jak chtěla, až dnes..
Paní Gaillardová ještě dlouho stála ve dveřích a pěstí hrozila za spěšně odcházejícím párem.. Přišla o svůj tučný výdělek, neboť jak se domnívala malé dítě by stejně nepřežilo ve studeném sirotčinci týden..
Bernadette se nezmohla na slovo..
Louis promluvil až doma.. horečnatě Bernadette popisoval, co viděl za závěsem a Bernadette jen plakala..
A tak se stalo, že malá, maličká Claire dostala své přijmení... teď už to nebyla jen Claire..
Byla to Claire Rosierová a byla skutečným sluníčkem v rodině osamělých sourozenců ..
Claire byla snad dítětem samotného Anděla..
Sousedé se brzy přestali divit, kdeže se malá holčička v rodině Rosierových vzala, když viděli, jak se Louis k malé má.. a Bernadette rázem zcela rozkvetla.. Severin Sibert se stále častěji objevoval u Rosierových a malinká Claire si rychle získala srdce všech, kteří ji třeba jen letmo potkali..
Z malinké holčičky se stala pětiletá malá slečna Claire, která objevovala svět a uměla upozornit na každičkou třeba jen malilinkatou krásu okolo.. vše zalévala sluncem a její úsměv byl tak odzbrojující, že i největšího morouse z ulice a snad i z celé Paříže uváděla v pokušení se smát.. Byl jím Francois d’Amand starý parfumér, který měl dům přes ulici a nikoho k sobě příliš blízko nepustil.. navíc mezi d’Amandem a Rosierem- otcem Louise- byl nevyléčen starý spor, který obě rodiny respektovaly a obcházely se obloukem, i když už vlastně nebylo proč.. Ale nikdo neudělal první krok ke smíření, až...
Byl jarní slunečný den a Claire hopkala po ulici s velikou kyticí omamně vonících šeříků, které dostala od květinářky Valerie.
Valerie měla stánek s květinami hned u náměstí a kdykoli Claire šla s Bernadette okolo, běžela obejmout Valerii a rozkošně bořila nosík do omamně vonících květin ve vázách..
Jakmile Claire odcházela od stánku se zvonivým smíchem a velikou kyticí šeříků, bylo u Valerie plno.. jakoby Claire vábila svou andělskou přítomností zákazníky do stánku..
Starý Francois d’Amand se zrovna zamračeně rozhlížel před svou opuštěnou parfumerií a jeho žena, bledá a již delší dobu churavá Marcellin utírala z pultu v krámě prach..
Měli ještě syna Clauda, byl to vzteklý fracek, ale byl jediným dítětem citlivé Marcellin a ani Francois s ním nic nesvedl.. Claude se uměl skvěle přetvařovat a vždy se z každého maléru vylhal..zrovna seděl za domem a kouřil..
Malá Claire cupitala po ulici směrem k domu, kde bydlela a najednou uviděla Francoise, jak je otočen zády... osmělila se a stoupla si hned za něj.. tiše a trpělivě čekala, až se sám otočí..
Francois ucítil silný závan šeříkové vůně a ucítil slunce v zádech i když mu svítilo do obličeje.. zmocnil se ho zvláštní pocit blaženosti.. kterému nerozuměl.. prudce se otočil..
Malé děvčátko stálo těsně před ním, neuhnulo ani sebou necuklo před zamračeným obličejem starého mrzutého muže, právě naopak.. objalo ho okolo pasu a přitisklo svůj obličejík přes kytici šeříků k břichu mrzouta..
Francois v životě nic takového nezažil... svět se jakoby zpomalil a vše plynulo tak pomalu jako by plaval v čistém éterickém oleji šeříkové vůně..
Chtěl od sebe děvčátko odstrčit, ale nedokázal to.. Po jeho obličeji začaly stékat slzy..
Maličká Claire svou něžnou dětskou dlaní pohladila jeho tvář a slzy mu utřela..
„Jsem Claire..a bydlím tady naproti.. donesla jsem ti šeříky..“ andělsky se při těch slovech usmála..
Francois beze slova přijal kytici z dětských ruček a Claire odběhla s úsměvem na tváři domů..
Bernadette šla kousek za ní a jakmile viděla, co se chystá Claire udělat, chtěla ji zastavit, ale než přiběhla k Francoisovi, zmohla se jen na ..
„ Bon Jour Monsieur Francois d’Amande, comment ca va?“
Sama se podivila, že se ptá souseda jak se mu daří, když spolu přes dvacet let nepromluvili ani slovo..
„Děkuji ..slečno Barnadette...Hezký den i Vám“ odvětil Francois, snad se i trochu pousmál a vešel za svou ženou do krámku ..
Marcelline, která vše sledovala přes zašlou výlohu s pusou pootevřenou přijala kytici šeříků od svého muže a když ji pohladil po tváří div neomdlela... to neudělal už celé dlouhé roky, jestli snad kdy..
A tak začala maličká Claire navštěvovat Francoisovu parfumerii pravidelně..
Vždy , když odcházela míjela se s nějakou novou zákaznicí a pokaždé vypadal d’Amandův obchod trochu jinak... byl jasnější, prosvětlený, víc vonící...prostě lákavější pro nově příchozí zákazníky... i Francoisovu ženu opouštěla bledost.. usmívala se stále častěji a Francoisovi se pomalu, ale jistě začala vyhlazovat hluboká vráska na čela, která z něj od prvního pohledu dělala mrzouta..
Francoisův dům měl i své tajemství.. vzadu za domem, zrakům kolemjdoucích zcela skryta rozprostírala se krásná zahrada plná vůní a tajemných rostlin..
Claire s velikou oblibou opečovávala vzácné květy a tiskla se k mandloním, které tak vábně kvetly..
Jen Claude se Claire vyhýbal, kde mohl..jakoby tušil, že to andělské dítě má božský dar měnit vše k dobrému..a bránil se tomu jako čert kříži.. cítil Claire na dálku a vždycky utekl..
Claire to věděla, ale nemrzelo ji to... věděla, že jednoho dne se setkají a vše se změní, i když Claude se toho tolik bojí...
Starý parfumér Francois jakoby zázrakem pocítil novou, silnou touhu žít, jeho žena Marcelline se uzdravila a obchod s parfémy vzkvétal..
Claire rostla a milovala život a milovala lidi a milovala Paříž..
Když bylo Claire asi deset, ledacos odkoukala jak od Louise v dílně, kam ale moc nesměla, aby si ostrými šperkařskými nástroji neublížila, tak od Francoise, kde si připadala jako by měla druhý domov..
Pomáhala s jednoduššími výrobami pomád, krémů, mýdel... její voňavé výrobky, jakoby voněly mnohem silněji nežli ty, které vyrobil Claude..
Jednoho dne zadával mistr Francois svému synovi práci na novém parfému, který měl oslavit život sám..
Claude jen mručel, ale svému otci neodporoval.. Jakmile se Francois vzdálil, sedl si do zahrady a zapálil ji.. v klidu pokuřoval a ničeho si nevšímal.. na práci nesáhl..
Claire stála před lahvičkami s esencemi a chvíli přemýšlela..
Pak na nic nečekala a začala přísady mísit.. jelikož psala velmi špatně, dělala čárky na malé papírky, které symbolizovaly množství v kapkách esencí, které použila.
Líbezná vůně nesla se až na ulici ... Francois se právě se svou ženou vracel domů a jakmile ucítil závan vůně, zrychlil krok.. vůně to byla tak nádherná a vábivá, že se jí nedalo odolat..
Snažil se po cestě analyzovat jednotlivé složky...
„...konvalinky...mandlový květ... snad i šeřík a možná i trochu... hmmm... copak asi je tam dál..“ těšil se na výtvor jeho nezvedeného syna..
Claude zatím spal...
Claire se schovala za závěs, když viděla vcházet starého pána dovnitř..
„Claude! Claude!!! Pojď sem hochu..“ volal zvučným hlasem ..
S Claudem trhlo..
V hrůze si uvědomil, že na práci zapomněl a odbyl vše, tak jako vždy..
Přišoural se do dílny a přikrčil se... jakoby očekával políček..
Francois k němu spěšně přistoupil a pevně ho objal..
„Claude... děkuji... tak božskou vůni, jsem ještě nikdy necítil... teď jsi skutečný mistr!“
Po těchto slovech starý Francois prohlížel vzorně seřazené lahvičky s esencemi a papírky pod nimi..
„ Ale ten zápis... recept... Claude, to je třeba ještě vylepšit... jak mám vědět kolik čeho jsi k výrobě použil..“
V tom Claire zašeptala zpoza závěsu Claudovi přímo do ucha: „ Ty čárky jsou kapky..“
Claude stál jako přimražený, snad vůně, kterou cítil, snad přítomnost a blízkost Claire ho ochromila..
„..ty... ty čárky jsou kapky...“ vykoktal..
„ Hmmmm... tak kapky... ale přepiš to prosím... je to jedinečná vůně a rozhodně jí vyrobíme více.. bude to Andělský parfém...“ pronesl hrdě Francois..
Marcelline plakala dojetím, poprvé byl její syn co k čemu a také to byla první pochvala, kterou si „vysloužil“..
Večer zašel Claude na zahradu, kde byla i Claire a kropila květy, které se už už zavíraly, aby se probudily až ráno..
„ Claire!“ zavolal..
Claire se otočila, Claude si před ní klekl a objal děvčátko a s pohnutým hlasem jí děkoval..
Claire prostě uměla dělat zázraky.. i tam, kde se již dávno zdálo vše ztracené...
Claire tehdy krásně a sladce spala a ze sna se usmívala..
Na stolku u postele stála krásná lahvička s nádhernou vůní... oslavou života, která dostala jméno „ Perfume Angélique..“ .. Andělský parfém..“
Část druhá
Claire Rosierová, malé nalezené děvčátko, které žilo v rodině šperkaře Louise Rosiera a jeho sestry Bernadette rostlo a měnilo se v nádhernou dospívající slečnu Claire..
Claire netušila, že je nalezenec..vlastně se nikdy neptala, kde má rodiče..prostě Bernadette oslovovala teto a Louisovi říkala prostě Louis, tak to cítila a nikomu to nevadilo..
Bernadette byla toho dne nervózní od rána, pořád pobíhala po domě, upravovala si vlasy a neustále se ptala, zdali někdo náhodou neklepal..
Claire pomáhala s přípravami oběda.. byla už docela šikovná hospodyně a spoustu práce zvládala v domácnosti sama..u Louise studovala šperkařinu, která ji jako vše šla od ruky ..
Milovala kovy, milovala kameny, jejich barvy a chvění, které ji hladilo dlaně..
Její šperky byly plné něhy a andělského kouzla..
Taky velmi ráda navštěvovala teď již stařičkého Francoise, jeho ženu Marcelline a mladého mistra Clauda d’Amandovy. Bydleli přes ulici a měli jedno z nejkrásnějších a nejvíc prosperujících parfumérství v Paříži..
Claude se hrdě zhostil celého obchodu a vytvářel vůně krásné a líbivé, ale takovou jaká vznikla před lety.. Andělskou... tu již nikdo, nikdy nevytvořil.. byla to vůně zázraku a tak to taky mělo zůstat.. Z Claire a Clauda se stali báječní kamarádi..
Claire se velmi ráda nechávala inspirovat vůněmi a její šperky byly vytvořeny jako by byly uvity z živých květin, nikoli těch stříbrných..
Louis měl z Claire upřímnou radost.. stále byl sám... ale to už trochu předbíhám...
Nicméně teď jde o naši milou Bernadette, celé dopoledne byla jako na jehlách, až těsně před polednem někdo zaklepal..
V ten moment jakoby ustal veškerý cvrkot v domě na povel..
Bernadette zbledla a ztuhla..
„Claire..prosím...“ a kývla rukou směrem ke dveřím..
Claire s úsměvem otevřela dveře a za nimi stál Severin Sibert, rovněž bledý jako Barnadette a držel velikou kytici..
Bernadette náhle intenzívně zrudla a sklopila zrak..
Claire tušila kolik uhodilo, i když takovéto situace znala jen z příběhů, které ji vyprávěla Valerie..květinářka z náměstí..
Severin vykoktal něco jako žádost o ruku... a Bernadette plakala...a držela se něžně za pas..
Claire se okamžitě přitočila k Bernadette a pohladila její bříško a něžně ji objala...
Louis jen nechápavě stál..
A tak se stalo, že milá Bernadette a Severin... hmmmm.... spolu čekali maličké miminko, i když nebyla Bernadette zrovna nejmladší, zkrásněla a za pár měsíců jako paní Sibertová porodila zdravého chlapce..
Bernadette s Severin se definitivně odstěhovali do pekárny, kde si přistavěli další pokoje..
A tak Claire ve svých šestnácti letech zastávala celou domácnost a starala se o Louise, jako by byla jeho.... vlastně, co? ... snad jeho žena, i když vedle samotářského starého mládence si těžko představit někoho jiného nežli sestru nebo hospodyni..
Snad byl Louis na některé věci skutečně slepý anebo si je rozhodně nechtěl nikdy připustit..
Ale Claire neztratila nic ze svého andělského půvabu, právě naopak, její chůze, pohyby, ladnost, se kterou vše dělala byly naprosto čarovné.. jako by měla andělská křídla a nechodila, neběhala ,ale létala..
Kamkoli vešla, vstoupilo s ní slunce, cokoli vyrobila, přinášelo to svým majitelkám do života zázraky..
Z žen, které si nevěřily stávaly se s jejími šperky bohyně..
Nejeden mladý muž, ale i starší či dokonce starý muž se za ní otočil, aby alespoň zrakem pohladil toho dlouhovlasého anděla..
Claire však cítila, že se s ní děje nějaká změna.. vždy veselá a téměř bezstarostná dívka, začala cítit nejistotu a nervozitu, kdykoli procházela v dílně okolo Louise.. tento stav se jí vůbec nelíbil... nechápala ho..netušila proč se celá chvěje a třepou se jí kolena, kdykoli se Louis přiblížil.. jako by měla v břiše chovány desítky třepotajících se motýlů..
Dokonce ji začalo vypadávat nářadí z rukou...
Zrovna pracovala na nové kolekci květinových šperků, pro které byly inspirací nové Claudovy parfémy... jasmín se svou čistotou perel, frézie, pomerančový květ, plumérie...sladce vonící frangipani....
Když Claire asi počtvrté vypadlo kladívko z ruky, tak si toho konečně povšiml i Louis..
„Copak se děje? Potřebuješ pomoct?“ a přitočil se ke Claire blíž.. ucítila vůni jeho košile a zatočil se s ní svět..
Louis voněl jemně po pivoňkách.. tedy Claire to tak připadalo.. a pivoňky milovala...
Claire se zatmívalo před očima, když si Louis prohlížel její práci a chválil ji.. byl tak blízko, že mohla spočítat drobné vrásky okolo jeho očí, viděla jak se mu zachvěly rty při úsměvu.. Jeho oči se potkaly v tak těsné blízkosti s očima Claire, cítili vzájemně svůj horký dech, jejich aury tvořily jednu..
Louis se prudce odtáhl... doposud vnímal Claire pouze jako někoho, o koho je třeba pečovat a koho je třeba zachránit z drápů paní Gaillardové..majitelky sirotčince, kde maličká Claire málem skončila...
Pomyšlení na onen téměř osudný večer s ním vždy otřáslo.. miloval Claire jako dítě, miloval ji jako svého anděla, ale teď viděl něco jiného... viděl něco, co si nechtěl a snad ani nedokázal připustit...viděl Claire jako krásnou ženu..
Byl zoufalý ze svého chvilkového pocitu.. To přece NE! To přece NE! Opakoval si v duchu a měl chuť utéct a uklidnit se někde, kde to neměl rád, někde, kde by na vše mohl navždy zapomenout a mít svou Claire stále jako dítě..
Zmocnil se ho pocit, který neznal... a stejně jako Claire ...se trápil...
Kolikrát se trápíme pro pocity, které si nedokážeme vysvětlit, nerozumíme jim anebo ještě lépe, prostě jim nechceme rozumět.. pohlédnout si zpříma do očí a uvidět sebe, připustit, že jsme takoví, jací jsme.. to se musíme naučit bez uhýbání pohledem.. před sebou..
Ale to tehdy ještě Louis neuměl, nedokázal si připustit, že je obyčejný muž... muž se svými touhami, vášněmi a že existuje mnoho jiného za prahem jeho dílny..
A tak udělal to, co ještě nikdy neudělal, šel do první hospody, která mu stála v cestě a pak do druhé a do třetí a... a pak ho přivlekl mladý Claude d’Amand a pomohl ho zoufalé Claire uložit do postele..
Claire snad poprvé v životě plakala smutkem... ničemu nerozuměla.. ani sobě ani jemu..
Claude už byl za dveřma, když uslyšel Claire plakat, vrátil se.. objal Claire okolo ramen a nechal si zkropit celou košili slzami své zbožňované Claire..
Claire to netušila.. netušila, že je vysněnou ženou Clauda d’Amanda, cítila se v Claudově náruči jako by ji objímal bratr...a to zase netušil Claude..anebo tušit nechtěl..
Jakmile Claire únavou usnula, uložil ji a něžně políbil na čelo, pak ještě dlouho seděl u její postele a odešel až začalo svítat..
Claire se probudila celá zmatená... běžela se hned podívat na Louise... ležel jako mrtvola na posteli a něco mumlal...
Donesla mu mokrý šátek na hlavu a uvařila silnou slepičí polévku...
Louis se styděl a styděl se až do večera a proto nepromluvil a nepromluvil ani následující den až večer..
KLEP KLEP!!!
Někdo zaklepal na dveře.. Claire otevřela..
„Claude... tak ráda tě vidím..“ usmála se Claire a v Louisovi škublo...
Pomalu mu začalo docházet, co všechno se toho osudného večera dělo... jak ho Claude dotáhl domů.. a uložil spolu s plačící Claire do postele a pak... co se dělo pak??!!!
Zrudnul... Proč ho Claire tak ráda vidí??? A proč Claude objal „jeho“ Claire? Přitom ji objímal vždy, ale to už zaslepený Louis nevnímal..
Zuřil... zuřil jako nikdy... myslel, že se rozskočí na malé kousky vzteky..
Jeho fantazie ho pořádně potrápila a představy to byly skutečně příšerné... zmítal se žárlivostí, opět novým pocitem, který neznal.. a vůbec se mu nelíbil... ovšem návštěva hospody byla zcela vyloučena, jednak mu nebylo ještě úplně dobře a pak... přece tady nenechá Claire samotnou s Claudem...navíc teď tak úspěšným a mladším nežli byl Louis...
Sžíral se v dílně tak dlouho až se staly jeho myšlenky neúnosnými a vběhl divoce do kuchyně, kde Claire zadělávala na koláče a Claude ji vyprávěl, jak připravuje novou technologii na získávání vůní.. enfleurage... což Claire vždy velice zajímalo..
Vpadnutí Louise jen potvrdilo, co si Claude už dávno myslel... Louis chce Claire pro sebe! A zpříma se Louisovi podíval do očí... přísně a nejpevněji jak uměl..
„ Měl by sis vyměnit košili Louisi... je cítit hospodou!“ dodal škodolibě..
Jsou chvíle, kdy se z přátel stávají tak trochu nepřátelé na život a na smrt..
Louis jen naprázdno polkl a Claire napřáhla ruce od těsta, v domnění, že ji Louis košili podá, tak jako vždy, když bylo něco na praní..
Ale Louis se pln vzteku jen napřímil a se zatemněnou myslí ze sebe serval košili a na místě ji rozcuckoval na kousky..
Claude vyvalil oči... ale Claire se chtělo smát... najednou vše pochopila.. a věnovala Louisovi nejláskyplnější pohled, kterého byla schopna..
Louis se ještě víc napřímil a pomalu odešel.. na dvorku se poléval studenými vědry vody jedním za druhým až konečně zcela vystřízlivěl a ze vzteku se vzpamatoval..
Ten večer se Louis Claire raději vyhýbal a šel spát bez večeře..
Nicméně ráno našel vedle postele na stolku misku s koláčema... pousmál se...
Oblékl si novou košili a odešel do města...
Vrátil se na oběd a pod novou košilí držel cosi, co vydávalo slabé pískavé zvuky..
Překvapené Claire podával malý chumáček bílých chlupů... co zatím jen slabounce mňoukaly..
Claire si vzala koťátko do dlaní a Louise objala.. Louis ji přitiskl na svou hruď a cítil tlukot dvou srdcí...svého a Clařiného..
Chvíli se cítil šťatný... ale pak jeho zrak sklouzl na cosi na stole... byla tam malá kovová krabička a jakési květy... hned věděl od koho to pochází.. ale ovládl se a klidným hlasem se zeptal: „Byl tady Claude?“
„Ano... přinesl mi...“ ale to už Claire nedopověděla, Louis ji skočil do půli věty..“všiml jsem si.. nechodí tady nějak často? Má snad málo práce?“
„Požádal mě, zdali bych mu nepomohla v dílně s enfleuráží, to je...“ ale zase nedokončila větu..
„Myslel jsem, že jsi šperkařka a ne nějaká voňavkářka?!“ zlostně odsekl..
„ Jsem tak trochu obojí...ale jestli se ptáš na Clauda, tak je to jen kamarád...“ Claire se musela otočit... nechtěla, aby Louis viděl její úsměv..
„ A jak se bude jmenovat?“ a pozvedla bílé kotě, aby Louis přišel na jiné myšlenky..a kouzelně se usmála, tak jak to uměla jen ona... andělsky..
„ Jak chceš...“ řekl už mírněji Louis a odešel do dílny..
Claire mu dala čas, aby si vše urovnal v hlavě a srdci..
Ten večer už Claire neviděl... a vlastně ani v noci nebyla doma... Louis seděl tiše v jejím pokoji a díval se na Claudův dům a světlo v jeho parfemářské dílně..
Myšlenky se mu honily hlavou a tiše se trápil... vyčítal si, že byl tak hloupý a neslyšel své srdce..že snad ani prve nechtěl slyšet své srdce a teď je už možná pozdě...
Seděl na Clařině posteli držel se za hlavu a bylo mu hrozně.. Přitiskl tvář do polštáře na kterém Claire spala... vdechoval její vůni... vůni tisíců květin a cítil jak je Claire tou jeho ženou.. jak je ŽENOU!!! Nikoli už dítětem...
Usnul...
Probudilo ho jemné pohlazení po tváři..
Byla tady!
Jeho Claire!
Jeho vysněná a milovaná Claire!
Jeho jediná... jeho žena Claire!!!
Políbil její dlaň...přitiskl obličej k jejímu tělu.. tiskl ji a líbal a líbal a líbal a...
...a jejich těla a aury tehdy v noci spojily se navždy v jedno..
Louis Rosier podlehl svému srdci, byl šťasten a jeho andělská Claire taky..
A kotě? Myslím, že mu říkali Jasmin..petite...
Prostě Jasmínku... snad proto, že vzduch tehdy voněl po jasmínu, který Claude a Claire jako dobří přátelé podrobovali enfleuráži... snad..
...vše je přeci o vůních.. vůně jsou božské...andělské...roztoužené...
A Claire Louisovi nesmírně krásně voněla, stejně tak i Louis byl pro Claire voňavý..
Část třetí
Paříž.. středověká Paříž... město mnoha nelibých pachů, ale i božských vůní.. město smutných sirotčinců, ale i láskyplných rodin, prostě město, které rozhodně stálo zato navštívit..a to platí dodnes..pravda, poněkud se za ta léta změnilo...díkybohu však zato..
Claire Rosierová je šťastně zamilovaná a vlastně teď už milující ženou svého Louise, který ji před mnoha lety našel na svém prahu ve smotku kožešin jako malé miminko.. Nedokázal je odložit do sirotčince a spolu se svou sestrou Bernadette Claire vychovali..
Bernadette se vdala za svého pekaře Severina Siberta a měli spolu čtyři děti.. a Louis?
Ten se zamiloval a vybojoval si svou Claire..
Teď byla tedy konečně Louisovou ženou, ale není nebe bez mráčku, Claire se stala snad až příliš poslušnou a oddanou, zapomínala na sebe a vše obětovala Louisovým přáním, snad to ani tak zprvu nechtěl, ale Claire její přespřílišná oddanost zcela pohltila.. přestala poslouchat svůj vnitřní hlas..
A tak by mohl tento příběh skončit... Z divoké a „své“ Claire stala se poslušná ženuška.. a KONEC... žili takto „spokojeně“ až do smrti.. ale tento příběh takto rozhodně neskončí..
I když v té době Claire veškerou práci přizpůsobovala tak, jak si Louis přál.. pomalounku, ale jistě podlehla všeobecnému názoru, že žena by tuto profesi vykonávat neměla a pracovala skoro tajně..
Louis se stal věhlasným a váženým šperkařem a šperky Claire vydával s Clařiným svolením za své.. Kdo by chtěl šperky od ženy? Tedy ve středověku, že?!
Claire byla stále výjimečnou a nepřekonatelnou šperkařkou vyráběla šperky plněné vzácnými parfémy úspěšného parfuméra Clauda d’Amanda a jeho ženy květinářky Valerie..
Šperky s jedinečnými kameny z celého světa...
Ale jen málo ..snad pár nejbližších přátel vědělo, že tyto šperky vyrábí Claire a nikoli sám Louis..
Fantazie Claire byla skutečně andělská.. snila však tajně a tiše.. Louis nebyl špatný manžel, jen neviděl, co vidět měl a Claire... dlouho netušila, že se stala obětí své vlastní lásky..
Zvěst o výjimečných špercích nesla se celou zemí a v práci se nezastavili..
Jednoho dne zaklepal na dveře jejich domu posel..
Přinesl zakázku od svého pána, markýze de la Clochette-d’or.. Zdali to bylo jeho jméno skutečné, to se nikdy nedozvíme, ale každopádně si takto nechával říkat..
Byla to velikánská zakázka a vyžadovala okamžitý odjezd na jih za markýzem..
Claire prosila Louise, aby nikam nejezdili, šperky mohou vyrobit přece v Paříži a pak je za markýzem dopravit, ale Louis byl jako smyslů zbavený, kdopak ví, co ho táhlo na jih.. zdali vidina obrovské odměny za vykonanou práci či něco jiného..
Markýz si sice přál, aby pracovali přímo v jeho domě, ale Louis se ani nesnažil o podmínkách vyjednávat..
Claire byla smutná... cítila zvláštní tlak na srdci, nepříjemný pocit sílil s blížící se cestou..
Svěřila se Claudovi a Valerii, Valerie, jí rozuměla, ale Claude se jen smál ženským „nepodloženým“ obavám..
A tak se rozloučili a jednoho rána odjeli..
Příjezd do domu markýze de la Clochette-d’or byl provázen na Claire až přílišnou teatrálností.. Louis jako by to nebyl ani on... liboval si v mohutných ovacích ..
Claire vůbec nebyla ve své kůži... cítila jak ji pohledy doslova svlékají a cítila se nepříjemně nahá.. Klopila zrak a halila se plédem až ke krku..
Nedokázala přesně určit problém svých pocitů a snažila se opět potlačit vnitřní hlas a intuici, která ji tak výrazně varovala...
Málo vycházela z provizorní dílny a snažila se pracovat co nejrychleji, jak uměla, už chtěla být zase doma.. Louis vstával pozdě a užíval si večírků pořádaných na jeho a Claiřinu počest.. a že jich bylo nepočítaně.. Nic nedbal na prosby utrápené Claire.. jako by byl omámený vším tím zlatem, které obklopovalo markýze..
Claire stále více zjišťovala, že ji práce méně a méně těší.. neustále čelila nadbíhání markýzových přátel a nakonec i samotnému Clochettovi..
Louis byl opět na nějakém večírku a Claire vsazovala rubíny do krásného náramku... jejich práce již dávno měla být skončena, ale markýz se postaral o to, aby jí bylo stále víc a víc..
Claire si zkoušela krásný náramek a nastavila ruku měsíčnímu světlu, rubíny jako by zahořely zvláštním ohněm..
„Nádhera! Věděl jsem to!“ Claire uskočila, když těsně u svého ucha uslyšela vilný markýzův hlas..
Markýz chytil Claire za zápěstí, až ji celé zčervenalo a přitáhl si ji k sobě..
Claire vykřikla a křičela co ji síly stačily, snažila se odporného markýze od sebe odstrčit a chtěla utéct za Louisem, který se jí teď tolik vzdálil.. litovala okamžiku, kdy odjeli na tuto cestu, litovala, že podlehla Louisovým touhám po bohatství, které ani nepotřebovali..
A křičela a házela sebou... až se celá zpocená probudila v posteli vedle Louise, který ji držel, objímal a chlácholil...
„To byl jen sen miláčku... živý sen..noční můra“ šeptal Louis..
Claire se rozplakala, ale o snu mluvit nechtěla... a nemluvila až...
Jednoho dne zaklepal na dveře jejich domu posel..
Přinesl zakázku od svého pána, markýze de la Clochette-d’or..
Byla to velikánská zakázka a vyžadovala okamžitý odjezd na jih za markýzem..
Do Claire jako by uhodil blesk.. hned věděla, že její sen nebyl jen snem, nýbrž skutečnost, která se měla stát..
Rozhodla se, že vše Louisi vysvětlí, i když věděla, že jí nebude věřit a bude chtít jet..
A měla pravdu .. Louis nevěřil na intuici, nevěřil na sny .. a trval na odjezdu.. Navíc, postupně nabýval stále více pocitu, že žena má naprosto poslouchat svého muže, byl hluchý, byl slepý, měl pocit, že z lásky Claire může si brát co chce a nemusí ji rozhodně nic vracet..
Claire byla smutná a často plakala, byla zoufalá a nevěděla, co dál..
Tolika lidem v životě pomohla a teď neuměla pomoct sama sobě..
Ale jak už to tak bývá, když se člověk dostane na samé dno, může se alespoň lépe odrazit...
Byl předvečer odjezdu a utrápená Claire se šla rozloučit s přáteli d’Amandovými.. seděla pak ještě v jejich krásné zahradě ponořené do tmy a v duchu prosila anděly o pomoc.. nevěděla kudy kam..
A tehdy slzy, co kapaly ji z očí, zaleskly se jako křišťály a vytvořily na listech pivoňkového keře krásný náhrdelník.. vzpomněla si na toho SVÉHO Louise, co kdysi voněl po pivoňkách a tolik jí projevoval lásku a vážil si jí... No ano, vážil! Její pocity a obavy ho zajímaly .. Poslouchal, co mu říká... a dnes.... s povzdechem pomyslela si Claire..
Mandloň nad hlavou se jemně zachvěla a utrápená Claire usnula..
Tu noc měla zvláštní sen..
Byla zase malá a plná slunce...
A stal se zázrak...
Claire se probudila jiná...
... byla odhodlaná, silná, i když z ranní rosy celá zkřehlá... Vstala a vydala se domů..
Louis ani nezjistil, že byla celou noc pryč... to by se nikdy předtím nestalo, ale vidina bohatství zatemnila Louisovi mysl..
Claire oznámila Louisovi, že nikam neodjíždí a že zůstává, Louis běsnil, zuřil, vztekal se, ale nic naplat.. Claire nepolevila a Louis odjel sám...
Tehdy Claire snad ani netušila, že musela ztratit, aby skutečně nalezla.. Aby nalezla nejen sebe samu, ale...
... uplynulo šest měsíců a na dveře Clařina domu večer kdosi zaklepal..
Claire otevřela a za dveřmi stál vandrák... otrhaný a střapatý vandrák, který voněl jemně po pivoňkách..
Claire na nic nečekala a skočila mu okolo krku..
... byl to přece její Louis!!! Ten její pravý Louis s vůní pivoněk a srdcem na pravém místě... a Claire..
Claire byla zase tou svou slunečnou a andělskou bytostí, tak jako kdysi..
Prostě musíme někdy pustit i to, co si myslíme, že tolik milujeme, aby se to mohlo vrátit ve své pravé podobě anebo ne, pokud to pravé není... pak ale přijde něco nového..
Claire i Louis se měli co učit a měli toho ještě hodně nalézt... nic není přece zadarmo a nic se neděje náhodou..
Od té doby Claire a Louis skutečně žijí v nádherném souznění, Claire neztratila sebe a hrdě vystupuje jako výjimečná šperkařka a Louis, je hrdý na svou ženu a ctí ji a váží si jí, uvědomil si, že žádné bohatství na světě mu nenahradí nádhernou duši Claire, se kterou jedinou má jeho život ten pravý smysl..
A teď konečně může náš příběh skončit... vlastně se dnes a denně opakuje a opakuje... i když to není vždy jen příběh Claire a Louise...
Děkuji za tento příběh hledání, ztrácení a nalézání.. děkuji za naději, která je tady vždy..děkuji za život sám..
