Perlový lotos..přívěsek

....nádherné, voňavě vlahé ráno... jak krásně se mi spalo..
Včera jsem s kovářským jela na "výlet"..vzal mě ke své mamince... poprvé..
Značná nervozita se jistě okatě zračila na mé tváři...
Chtěla jsem, aby... vlastně ani nevím, co jsem přesně chtěla.. zdali jsem chtěla působit jako víla nebo jako "kovářka" , ale cítila jsem se jako popletený a ve světě ztracený jednorožec.. Vlasy mě jako vždy, když mi na tom záleží, neposlouchaly a středová část ofiny se mi pořád zvedala... prý je to roztomilé...ale pak se mi ještě udělaly růžky po stranách a nadělení bylo na světě... abych vysvětlila své připodobnění k jednorožci... můj stín pak vypadal jako bych měla roh- jeden uprostřed čela a po stranách ouška, jako... však vy víte....
Takže jsem se kovářovic mamušce představila jako jednorožec..
Včerejší večer se protáhl do hluboké noci a my zůstali, neodjeli jsme domů..
Nemohla jsem se od hladivého, poklidného hlasu jeho maminky odtrhnout.. bylo příjemné poslouchat dávno zapomenuté příběhy a chumlat se do těžkých gobelínových polštářků, co jich bylo všude plno.. i Muchtar- kovářův pes- byl jako vyměněný... klidný a pozorně naslouchající... Snad to dělaly ty starodávné těžké  látkové tapety se staroanglickými vzory asi karafiátů a květin srdcovek s motýly.. byla jsem z maminčina "parádního" pokoje doslova unesena..
Jsem moc zvědavá, co dnešní den přinese... rozhodli jsme se totiž zůstat tady ještě jednu noc...
Hned po vydatné snídani mě vzal mistr kovář něžně za ruku a zhluboka se na mě zahleděl... zrudla jsem..
"Ne, ne hlavně nic neříkej..." úpěnlivě ho prosily moje oči a naléhavé myšlenky..
Usmál se.. "Chtěl bych ti ukázat jedno místo, které je mi moc vzácné.. je odsud nedaleko..támhle u lesíku.." a ukázal rukou někam do dáli..
Ulevilo se mi... a znovu jsem se celá zachvěla,  ruměncem pokrytá... cože mě to vůbec napadalo za myšlenky...
Kouzelná polní cesta ...sálavé horko... vůně divokých bylin..to vše jakobych už dávno znala.. Jako by mi toto místo nebylo vůbec cizí..přitom jsem tady poprvé..anebo né?
Za zády jsem uslyšela dívčí smích..otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl.. "asi to horko.." napadlo mě.. ale můj nos rázem zalila silná vůně buchet..těch velikých a nadýchaných s tvarohem, povidly nebo mákem..a zadělávaných máslem a medem...
Podívala jsem se významně na kovářského, ale ten vyprávěl dál .. "Copak to necítí? A neslyší ty hlasy? Nebo jsem já přehřátá ze sluníčka?" myšlenky mi v hlavě lítaly jedna přes druhou a hlava se dožadovala své logické odpovědi na ně..
Konečně jsme byli u lesíku, buchty dál voněly, jásavé hlasy dál na sebe něco pokřikovaly a motýli mě hladili svými hedvábnými křídly..
Kovář zamířil na malou lesní pěšinku a rukou rozhrnul křoví, které bránilo v další cestě..
Popošla jsem a zůstala stát s tlukoucím srdcem ...to, co jsem viděla se snad nedá ani slovy popsat...
"Aaach.... To je.... Něco tak nádherného.... My jsme v pohádce..." na to jediné jsem se v této chvíli zmohla..Kovář mě zezadu objal, políbil a povídá: "Tady bydlí moje babička... tedy bydlela.. teď tady přes léto bydlívá teta Bětunka, a přes zimu je u mé mámy.."
Musel mě popostrčit, protože jsem nebyla nejen schopna slova, ale ani pohybu..
Dvakrát jsem poposkočila a pomalounku jsem doslova vlečená kovářským, pokračovala dál..
Domek byl celý chlácholivě obrostlý stromy, velikánským jasmínem , několika břízkami a švestkou celou obsypanou fialovými poklady..
Malá chaloupka se zelenými okenicemi a starými dubovými dveřmi, porostlá břečťanem a psím vínem, chyběl již jen ten perník na stěnách..
Všechno tady bylo jaksi kulaté, oblé ...žádná ostrá hrana, dokonce ani rohy domku nebyly špičaté...vše se ladně vinulo, pokupovalo a vyzývalo k pohlazení..
Ze dveří vyšla Bětunka-kováře teta.. a byla jako její domeček, milá a přívětivá...
Po pořádném  přivítání se jen otočila ve dveřích a špitla, že měla dnes zvláštní nutkání a zadělala na buchty, takže jde obhlédnout těsto a za chvíli že budou buchty na stole...
Se džbánkem malinového vína nás zavedla na zahrádku za domkem...
Měla jsem slzy v očích- i teď je mám, co to píšu- tolik nádherné laskavé dobroty srdce a krásy jsem dlouho necítila.. nemít svůj domek s dílničkou, hned bych tam s kovářským zůstala..
"Co to vůbec říkám!!! Jak s kovářským...." křičel na mě můj vnitřní hlas "Vždyť ses tolik bála, že by chtěl s tebou být ...a žít! A teď! Už se nebojíš? Lásky..odevzdání se... bolesti??! Co když...." Hlas mě týral svými pochybnostmi, vlastně to byly moje vlastní pochybnosti..
A tak jsem zčista jasna nahlas vykřikla: " Ne! Už se nebojím... nebojím se ničeho!"
Kovářský přestal nalívat víno a překvapeně se na mě podíval... Zrudla jsem a sklopila oči..
Zasmál se a mlaskavě mě políbil na čelo a pak na ústa...
"Cítíš tu vůni? Čerstvý buchty..." řekl zasněně...
Ale ty já už jsem cítila dávno.... Usmála jsem se..
Malinové víno má nádhernou vlastnost, osvěží a jen pomalounku vstupuje do hlavy, ale rychle otevírá srdce a odhání chmury..
Tetička nám mnoho vyprávěla a jakmile se blížil večer, najednou ji napadlo, že přeci něco zapomněla u své sestry- kováře mamušky- a že se hned musí vydat za ní... Prý ať ji dnes již nečekáme a že vyřídí, že přespíme tady..
Jak moc jsem se těšila na nádhernou noc v pohádkovém domečku...
Setmělo se... víno již rozplynulo veškeré mé obavy a naplnilo mě malinovou sladkostí.. jasmínovou vůni zpočátku slabě, ale později stále silněji překrývala vůně jiná... zvláštní...
Začala jsem se neklidně vrtět... hvězdy mi nad hlavou svítily jako lucerničky, světlušky poletovaly a taky krásně světélkovaly, ale stále jsem měla nutkavější pocit, že se něco přihodí..
Vzala jsem kováře za ruku a táhla ho na konec zahrady a pak dál do lesa..
Zprvu se mu nechtělo, ale prosebně jsem na něj vzhlédla..
"Tvé oči...." řekl jen... polohlasem a šel za mnou jako beránek..
Zpoza stromů před námi se linulo zvláštní bílé světlo..
Už jsem skoro běžela, táhlo mě cosi zvláštního.. vlasy mi vlály a jemně zachytávaly o kůru stromů, jako by mě stromy chtěly učesat po svém..
Stála jsem s hlasitě tlukoucím srdcem na okraji malého paloučku s jezírkem uprostřed..
V tom jezírku rostly lotosy a navzdory tmavé noci všechny otevíraly své květy  a bělostně zářily...
Klekla jsem si na okraj jezírka a jemně pohladila nejbližší květ... krajem se najedou rozezněla jemná melodie.. kouzelný zvuk strun harfy..
Kovářský chvíli stál uhranutě za mnou a pak si klekl ke mně..
Naše oči se spojily, tak jako tenkrát... poprvé...
Dva zelené plamínky z našich očí se roztančily po hladině a laškovaly spolu..
Té noci se stalo něco výjimečného a neopakovatelného... ( ale o tom až později, ještě je na to  čas..)
Ráno, jsme přišli zpět do vesnice za maminkou a Bětunkou a kovář se vyptával na jezírko s lotosy..
"Aach ano, prý tam kdysi bývávalo, to ještě za dob tvé babičky... našli ho jen ti, kdo měli srdce čisté a přání dobrem požehnané.. lotosy byly prý... čarovné...a pomáhaly přání plnit... ale to jsou jen báchorky, že Mily?!" a Bětunka šibalsky mrkla na kovářovu maminku a jakoby nic pila dál svou kávu s mlékem..
Káva voní... a lotosy se stříbrně třpytí.... Venku štěká Muchtar, buchty se v troubě pečou a kovářský... ten asi ková nějakého vraníka... slyším, jak zvonivě buší do rozpálené podkovy.. A já?!  Já jsem šťastná...
********************************************************

Bohatý lotosový květ je zdobený tepáním a nádhernou perlou uvnitř.. jeho stoneček je pokrytý stříbrnými kapičkami rosy..

Pouze přívěsek bez řetízku.

Průměr květu cca 19 mm, celková délka přívěsku je 50 mm.

Mteriál : stříbro 925/1000, říční perla

Celková váha: cca 3,32 g záleží na každém vyrobeném kusu..

Cena je pouze orientační, záleží na použitém materiálu (polodrahokamy).

Bude zhotoveno na objednávku.

Ručně vyřezáváno, tepáno, tvarováno, patinováno, doleštěno puncováno..