Čajové růžičky z Paříže..prsten

3.den Paris 2012 podzim
...a nastala hluboká a tichá noc.. Teta Amandine i její přítelkyně Emeline už tvrdě spaly a jemně střídavě pochrupovaly..
Paříž byla zahalena nádhernou temnou modří s jasnými hvězdami jak na obloze, tak i ve formě pouličních lamp..
Pomalounku jsem se vykradla z pokoje a došla potmě až na půdu.. pravda, strachy jsem se trochu klepala, ale má touha byla silnější...
Chtěla jsem mít jasno... zajímalo mě všechno... proč, když se zmíním o chrliči všichni zmlknou a divně se po sobě dívají a pak já dostanu likér, po kterém spím, i když velmi sladce, ale přece jen velmi, velmi tvrdě.. proč se nemám ptát?
A pak, kdo dal růži do vázy na stolku na půdě?
A copak je v tajemné cínové krabičce ? O deníku nemluvě.. na to už jsem raději ani nepomyslela...
S neklidnou myslí a docela vystrašená otevřela jsem dveře na půdu a potichounku vešla dovnitř... srdce mi tlouklo a měla jsem pocit, že tak hlasitě, že musí zaručeně probudit celý dům..
Došla jsem pomalu až ke stolku..otevřela si balkonové dveře a vyšla na balkon...
Za chvíli bude půlnoc... to jsem celá já... vždycky si vyberu tu nejstrašidelnější dobu, děsila jsem se v duchu..
Pak jsem si vynadala, že jsem jako malá a nic se neděje... normální půlnoc...přece...
A otočila jsem se na jeden z chrličů, abych mu řekla, že jsem v pohodě, ale při pohledu na něj jsem zkoprněla... On tam nebyl!!!! Byl tam jen prázdný podstavec a chrlič nikde!
Mdloby, které se o mně pokoušely se nedají popsat slovy... zavrávorala jsem a chytla se kamenného zábradlí, když v tom mě zachytil tlapou druhý chrlič a vrčením mě varoval, před hlubokým pádem dolů..
Ovšem, možná, že říkal něco jiného... to už nevím, omdlela jsem..
Když jsem pomalu začínala vnímat zvuky, uslyšela jsem opět tři hlasy, ovšem teď zblízka..
Rozhodla jsem se že neotevřu oči a raději hned umřu..
Ale po chvíli marné snahy s umíráním jsem přece jen oči oteřela..
Uviděla jsem Germaina, jak se nade mnou sklání a hladí mě po tváři.. a za ním.. ZA NÍM!!!! jsem uviděla dvě pololidské či polozvířecí obličeje obou chrličů...
Když si všimli , že se na ně dívám, ještě trochu nepřítomně..pousmáli se všichni tři najednou..
Germaine mi pomohl se posadit a představil mi své přátele, prý ještě z dob dávno minulých...
Mlčky jsem k nim přistoupila blíže a jen se dívala..
Sedli si jako dva kocouři...tak jako by seděli na podstavcích a zavrněli..
Dotkla jsem se jednoho z nich... byl hebký...měj kůži pokrytou jemnou srstí a hluboké oči...stejně jako ten druhý...
Pak je Germaine požádal, aby nás nechali chvíli o samotě.. a začal mi vyprávět příběh, který nepatřil do našeho ani do toho minulého ,ba ani do toho předminulého století...čas jsem přestala vnímat..nebyl důležitý.. důležité bylo setkání v ten pravý čas a bylo jedno , kdy to datově bylo..
Germaine se mi měnil před očima, jednou mu nebylo více než 20let a pak z něj byl starý muž a za chvíli byl zase statný čtyřicátník...ani podoba nebyla důležitá.. vlastně nebylo důležíté vůbec nic, kromě nádherného jakoby"elektrického" jiskření našich duší..
Po chvíli jsem byla zase úplně v pořádku...seděla jsem naproti nádherného muže a toužila proměnit se v paprsek zářícího světla a splynout s jeho světlem navždy..
Dívala jsem se mu do očí, když v tom jsem si uvědomila, že mluví o osudu, o rozpoznání duší o růžích a koních a prostoru a nekonečnu a o lásce, která jediná má smysl..
Mluvil "o lásce k lásce".. a já jsem v ten okamžik milovala celý svět..celý vesmír, odpouštěla jsem a toužila předat ten nádherný pocit dál..
Vyšli jsme ven na balkon..chrliče již oba dva seděli na svých místech, ale nebyli strnulí, otočili hlavy k nám..
Germaine se postavil za mně..to asi abych neztratila rovnováhu.. a přitiskl se ke mně zezadu..roztáhl paže a já udělala totéž..
Ze srdce, která se spojila začal tryskat malý světelný pramen růžové barvy- sytě růžové barvy a formovat se ve velkou svítící kouli, kde uvnitř ní sem tam problesk malý záblesk..
Když byla koule dosti velká, jakoby vše okolo sebe sytila láskou a nádherou..Propustili jsme ji a ona se změnila v jakousi mlhovinu a šířila se jako "pokrývka..jako plášť" po celé Paříži dál, až pokryla celou Zemi..
Ten pocit se nedá popsat slovy, bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila..
Germain mi pomohl , abych nasedla na jeden z chrličů, který sestoupil dolů a sám usedl na druhý..
Stihla jsem jen zatajit dech a už jsme byli ve vzduchu letěli jsme vysoko, velmi vysoko a viděli, jak je Země krásně růžová...zářila v ten okamžik nikoli modře, nýbrž růžově...
A já jsem se dozvěděla odpovědi na vše v jednom jediném okamžiku..
Snad jen ta cínová krabička..:o)
Když jsme se vrátili, a já se opět postavila na balkon vedle Germaina, byla jsem jiná.. ne lepší , ne chytřejší, prostě jiná... můj svět byl jiný.. v jednom jediném okamžiku, změnily se mé touhy..
Chtěla jsem jen být..jen tak být... bylo jedno kde jsem, protože jsem věděla, že je vše správně..vše tak, jak má právě teď být..
Pohlédla jsem Germainovi hluboko do očí a uviděla vesmír, vesmír plný hvězd..nezáleželo na ničem jiném..jen na bytí samotném..
Ráno, jsem se probudila v náručí svého Germaina, už dávno nespal.. díval se na mě..
A pak mi podal malou cínovou krabičku a nechal mě ji otevřít..
Byla plná krásných a něhyplných šperků.. jakoby je právě někdo vyrobil..
Pomalu jsem vytahovala jeden po druhém a ke každému mi Germaine řekl příběh..
Jsou to starobylé, nádherně jemné šperky plné něhy a ženskosti..
Poslouchala jsem ho a tiskla se k němu..
Někdo zaklepal...
Ohlédla jsem se ke dveřím, ale ten někdo klepal na okno...
Byl to jeden z chrličů a přinesl snídani... snídani do postele, kdyby tam nějaká byla... leželi jsme na starém huňatém závěsu, ale bylo nám božsky..
Germaine se na NĚJ významně podíval, ale chrlič jen chraplavě polohlasem zašeptal, že o tom Emeline určitě ví... když byla snídaně nachystána na zahradě...v altánku..
Rozesmáli jsme se všichni tři, vlastně čtyři..
A vlastně ani nevím, jak bych měla skončit.. ale když není čas faktický, pak není začátku ani konce.. a proto jsem nikdy neopustila a nikdy neopustím svého Germaina a růžovou, tu nepřestanu mít ráda... stejně tak miluju Paříž a celou Zemi...
...a chrličům pusu na čumák!
Děkuji..

*************************************

Čtyři rozkošně laškovné čajové růžičky jsou usazeny na secesní obroučce..

Prsten je masivní..

Je vyroben velmi složitou technikou lití do ztraceného vosku, kompletně v mé dílně. Od vyrobení voskového modelu, po samotné odlití stříbra..

Šperky vyrobené litím jsou velmi pevné a vhodné na každodenní nošení bez obavy o jejich znehodnocení..

Celá pařížská kolekce "Láskyplné šeptání.." je vyrobena v neoviktoriánském duchu se špetkou secese..

Velikost: vnitřní průměr obroučky 17,3 mm, pokud už bude tento konkrétní kus prodaný, mohu zhotovit obdobný - v tom případě mi sdělte prosím vnitřní průměr obroučky Vám dobře padnoucího prstýnku - PŘIPSAT DO OBJEDNÁVKY.. anebo klasickou velikost ze zlatnictví..

Materiál: stříbro 925/1000

Celková váha: cca 5,45 g záleží na každém vyrobeném kusu..

ŠPERKY JSOU VYRÁBĚNY VÝHRADNĚ RUČNĚ, PROTO SE BUDOU V DETAILECH LIŠIT A KAŽDÝ KUS JE ORIGINÁLNÍ A VÝJIMEČNÝ...

Ručně vyrobeno, voskový model a následné lití do ztraceného vosku, patinováno, doleštěno, puncováno...